Help me, I'm drowning!

Druhá část

 Seděly jsme a jentak se koukaly do země, sestra nás tak zaskočila, že jsme každá pravděpodobně přemýšlela o tom, co říct, abychom zahcránily situaci. 

 ,,Proč ses ptala na pokoj číslo 14?" Ozvalo se z ticha, které se dosud rozléhalo po celé místnosti.

 ,,Našla jsem v pokoji tohle." Vytáhla jsem z kapsy pomuchlaný papír a podala ho Lauře, která ho mimochodem energeticky popadla a rozbalila.

 Mezitím, co si papír četla, já jsem zamyšleně hleděla do země a přemýšlela o tom, co se tu vlastně děje.

 Když jsem minulou noc viděla tu mrtvolu, někoho mi na jistotu připomínal, už jsem ho určitě někde viděla a to nemyslím v dávnosti, ale dočista nedavno. 

 Všechno je to neskutečně pomatené a já s Laurou jsme přesně ve středu dění. 

 ,,Páni, je to zvláštní, ale všimla sis toho?" Vytrhla mě z myšlenek Laura.

 ,,Čeho?" Zvedla jsem hlavu.

 ,,Jsou to dva papíry," Nechápavě jsem se na ní podívala, ale pak můj pohled sjel na Lauřiny prsty, které od sebe snaživě, ale pomalu oddělovaly růžky papíru. "doufám, že to není jen tak." Přes její dlouhé a hnědé vlasy byl vidět znatelný úsměv. 

 Naklonila jsem se k papíru, už pomalu odloupla polovinu a opravdu - za tou polovinou byl skoro nečitelný text, který byl pro změnu natištěný v psacím stroji, tady si s námi někdo krásně zahrává.

 ,,Nezapomeňte se sester zeptat, jestli vás na chvíli nepustí na zahradu." Přečetla text Laura, po zádech mi přejel mráz a jen jsem nechápavě koukala na papír.

 ,,Co bychom tam měly dělat?" Vyšlo ze mě nakonec.

 ,,To je jedno, ale když to ten papír říká, tak to uděláme... nebo se bojíš?" Laura zvedla hlavu a hodila jí tak, že jí ofina odlétla z obličeje a tak jsem před očima viděla jeden velký usmívající se obličej.

 Nebyla jsem si jistá, jestli to není nějaká past, nebo cesta k tomu, abychom si zažily naše poprvé v roli pacienta pod kontrolou šílených doktorů, no nakonec jsem jí kývla.

 Pomalu jsme otevřely dveře, nikde nikdo, jen pár pochodujících sestřiček, tak jsme hned k jedné zamířily. 

 ,,Paní... počkejte!" Řekla Laura hlasitě, chytila mě za ruku a rychlým krokem se rozešla k jedné z nich.

 ,,Ano?" Otočila se na nás sestra.

 ,,Pustíte nás na zahradu? Chtěly bychom se nadýchat čerstvého vzduchu." Usmála se Laura a mě nezbývalo nic jiného, než se usmát s ní. 

 ,,Samozřejmě." Sestra se rozešla směrem k velkým dveřím, které byly na konci chodby, z kapsy vytáhla miniaturní klíč a ten pak vsunula do zámku, načež dveře otevřela.

 ,,Můžete jít, kdyby se něco dělo, nebo by jste jen chtěly jít zpátky, stačí zazvonit." Ukázala prstem na zvonek vedle dveří, my jsme vyšly ven a dveře se za námi zavřely, jakoby je přibouchl průvan. 

 Já a Laura jsme náhle stály čelem k nepronikavě husté mlze, vlhkého vzduchu, krajiny, jenž se snad nikdy slunce nedotklo, bylo to zvláštní...