Who killed him?

«Second»

Už bylo po zavírací době. Za celou mou pracovní dobu se nic zvláštního neudálo. Přišel jsem do práce, sedl si za pokladnu a trčel tam do oběda. Na oběd jsem si skočil pro ramen do obchodu kousek od knihkupectví a po obědě si zase sedl za kasu.

Nic zvláštního, krom pár zákazníků. Však víte, vždy se najde někdo, kdo vám ten den rozveselí tím stěžováním na cokoli, co se naskytne. Dneska jsem to dokonce málem nevydržel a vykřičel si hlasivky na nějakého protivného dědu, ale takovou radost bych mu nedopřál.

Konečně jsem dopočítal dnešní tržbu, peníze schoval do obálky, kterou zítra předám šéfovi. Zamkl jsem ji do malého šuplíku, schovaného na nejspodnější části stolu, kam by se nikoho nenapadlo podívat. Zvedl jsem se a konečně došel k proskleným dveřím.

„Už jen zamknout a hurá spánek," pošeptal jsem si pro sebe. Toto místo mě vždycky po zavíračce děsilo, a to převážně v tuto zimní dobu, kdy se stmívá tak brzo.

Všude, kam jsem se podíval, jsem v temných zákoutích špatně osvětlené ulice viděl příšery, které by mi s největší radostí rozsápaly hrdlo. Přesto jsem se přemohl a do našeho bytu nijak nespěchal, jelikož bych ani nechtěl vědět, jak by reagovali lidé, kdyby viděli dospělého muže utíkat před něčím neexistujícím. Asi by si o mně nemysleli, že jsem nějaký superhrdina zachraňující svět před zkázou.

Rozešel jsem se tedy do útrob hlavního města. V půlce ulice mě však zastavil zvuk, který mi nahnal husí kůži po celém těle.

Výstřel.

Někdo právě vystřelil, a to ne zrovna daleko od mé maličkosti. Pomalu jsem otočil hlavu doprava, tak, abych viděl do malé postranní uličky, kde jsem spatřil stát muže. Rychle jsem přeběhl ke kraji ulice a schoval se za její roh, než si mě všimne. Pomalu jsem opět vykoukl, abych si lépe prohlédl situaci.

Ozbrojený muž s rouškou na obličeji. Jeho vlasy mu padaly do očí, no barva oněch vlasů byla zvláštní, jelikož v této části Seoulu se nepotuluje moc lidí s platinově blond obarvenou hlavou. Většina lidí si zde totiž udržuje tmavé barvy, či ty v této době extrémně populární, jako jsou růžová, fialová či modrá. To jsem si za ta léta stihl uvědomit.

No nejvíce mě zaujalo jeho oblečení, převážně plášť, který připomínal ten lékařský a jeho boty, které není možné v Seoulu zakoupit už nějaký ten rok, ale přesto vypadaly jako nové. Jak to vím? Dlouho jsem se je snažil sehnat, no nakonec jsem musel zabloudit do zahraničních e-shopů, kde stály takovou sumu, že jsem se jich nakonec rozhodl vzdát.

Toto pozorování však mělo své následky. Viník vycítil můj pohled a pomalu se podíval mým směrem. Trhaně jsem se nadechl, když však vykročil za mnou, na nic dalšího jsem nečekal a rozběhl jsem se do prázdných, tmavých ulic Seoulu.

Jediné, co jsem slyšel, byly kroky vraha a můj dech. Po tváři mi stékaly slzy. Nevěděl jsem, jestli byly způsobeny strachem, či větrem šlehajícím do mé tváře, ale na to jsem teď ani nepomyslel. Nemohl jsem. Jediné zaváhání a dohnal by mě. Srdce mi bilo jako splašené, pomalu mi docházel dech, nohy se mi začínaly plést. Chtěl jsem zpomalit, ale od toho mě držela touha žít.

Zastavil se. Už jsem neslyšel ty kroky. Už jsem neslyšel jeho dech, který mi naháněl ještě větší hrůzu. Vzdal to, nechal mě jít a tím mi dal jedinečnou šanci se mu konečně ztratit z dohledu a dostat se do bezpečí domova.

Dveře jsem zamkl na tři západy a sjel po zádech na podlahu. Najednou mi spadl obrovský kámen ze srdce. Ještě pořád mám ono úžasné privilegium nazývat se živým.

„Policii. Musím zavolat policii," potichu jsem ze sebe vydal a s rozklepanýma rukama jsem vytáhl telefon, na kterém jsem hned vytočil číslo policie. Přestože se mi draly slzy do hnědých očích, držel jsem se, aby mi šlo vůbec rozumět, protože přes vzlyky by to šlo horko těžko. Upřímně, vydržel jsem to nejspíš jen proto, že jsem si ještě plně neuvědomoval, čeho jsem to byl svědkem.

Po dlouhém rozhovoru s policií, ve kterém jsem musel nahlásit své jméno a bydliště, ale především místo oné nešťastné události, jsem konečně mohl vypustit všechny ty pocity na povrch. Konečně mi začalo v hlavě svítat a ze mě se stalo klubko neštěstí.

Z očí mi začaly samy od sebe téct slzy a ústa začala vydávat podivné zvuky, kterých by se spousta lidí určitě zalekla. Bohužel jsem si byl vědom, že než mě budou moct moje slzy ukolébat ke spánku, budu muset napsat Taemu, aby zůstal dnes večer u Kooka. Na jeho přítomnost jsem v tomto stavu neměl sílu, ať ho mám rád sebevíc. Navíc, bych o něj měl akorát strach, kdyby se v takovou pozdní dobu toulal po ulicích, když sám vím, čeho jsem byl svědkem. Nechci, aby se tomu dítěti něco stalo.

Hned, když jsem se uklidnil, napsal jsem mu. Když už jsem měl i toto oznámení za sebou, chtěl jsem se jít osprchovat, abych ze sebe smyl všechny ty neblahé události dneška a pot, který následoval, ale z tohoto plánu mě vytrhlo nepatrné štěknutí z Taeho pokoje. Yeontan.

Málem bych zapomněl nakrmit zvířata. S povzdechem jsem tedy odešel do kuchyně a z jedné skříňky vytáhl pytel granulí. Do odměrky jsem nabral přesnou míru, kterou by měl dostat a nasypal mu ji do misky, kterou jsem mu následně odnesl.

Bohužel to, že jsme tady oba dva, jak já, tak i můj spolubydlící, celý den nebyli mělo za následek louži na prkenné podlaze kamarádova pokoje a mou povinností je to teď uklidit. Po Taniem následovalo nakrmení vakoveverek, u kterých jsem naštěstí nemusel nic vytírat a mé povinnosti chovatele byly vykonány.

„Kdybyste jen věděli, co se tatínkovi stalo," pošeptal jsem hladíc malé hlavinky těch dvou drobečků. Veveřičky mi vyšplhaly na ruce a začaly pobíhat sem a tam, po mých ramenou, jako šílené. Nebyl jsem na ně nijak naštvaný, ba naopak. Byl jsem za takové odreagování rád, protože jsem na chvíli dokázal zapomenout na minulých pár hodin.

Zavřel jsem veverky opět do klece, a ještě jsem se zašel pomazlit s Yeontanem, když jeho páníček dnes nepřijde. Nechci, aby byl tenhle mrňous sám. Dokonce jej dneska asi nechám spát u mě, protože sám nechci být ani já.

Když jsem se konečně vydal do vysněné sprchy, nedokázal jsem zarazit proud mých myšlenek, které se automaticky začaly vracet k oné vraždě.

Nedávalo mi logiku, proč prostě nevystřelil. Mohl mě kdykoli zabít, ale neudělal to. Došly mu náboje? Neumí tak dobře střílet? Nedokázal zaměřit mě, jako svůj cíl, protože jsem byl v pohybu? Nebo jednoduše nechtěl? Otázka, na kterou neznám odpověď a která mě teď bude pronásledovat.

Proč mě nechal žít?

~~~

Zdravím~

Tak jsem tady zase. V téhle kapitole už je nějaká ta akce.^^

Kdo myslíte, že bude vrah? A kdo oběť? To pro mě bylo nejtěžší rozhodování, ale nakonec jsem s něčím přišla a jsem na sebe hrdá.

Kdyby se vám cokoli nezdálo, ozvěte se mi, děkujiiii.

No... to je ode mě asi vše.

Aooj~~