Who killed him?

«Sixteenth»

~Seokjins point of view~

Už to byla nějaká doba, kdy Namjoon odešel. Seděl jsem v posteli, zababušený do mé příjemně teplé peřiny a rozmýšlel nad tím, co vše jsme zjistili. Vzal jsem do rukou telefon, který mi Namjoon přinesl a opět najel na onu fotku, jenž bych nejraději už nikdy neviděl, ale vzpomněl jsem si na slova onoho policisty.

S hlubokým nádechem jsem přiblížil fotku k malému detailu, na který jsem byl upozorněn. Jeong. To stálo na malé visačce, ležící jen kouskem v záběru.

Podle Namjoonovy teorie mu upadla, když šel Jacksona vyfotit, to by ale znamenalo, že si toho na fotce nevšiml, ale později si její nepřítomnost uvědomil. Znamená to, že konečně udělal krok vedle, ale také to, že je ze stejné společnosti jako skupina, jenž mu slouží jako terč.

Sice mě Joon jasně ujistil, že policie hlídá zbývající členy a jejich ochrana je jejich hlavní prioritou, ale nedá se říct, že bych díky tomu měl naprostý klid na duši. S povzdechem jsem vypnul telefon a odhodil jej na druhou stranu postele.

„Tak s takovou se můžu se spánkem rozloučit," zamrmlal jsem, vstávaje z postele. Pomalým krokem přecházeje do kuchyně s úmyslem si uvařit teplý čaj.

„Zase nemůžeš spát?" ozval se za mnou ospalý hlas. Otočil jsem se na Taeho, který si protíral oči pěstičkami, což mi opět ukázalo jeho dětskou stránku, jakou tak často neukazuje. Nikdy nechápu, proč má takovou potřebu si hrát na drsňáka.

„Jen jsem přemýšlel. Dáš si čaj?" optal jsem se ho, ukazuje na zelený čaj položený na kuchyňské lince. Taehyung jen lehce kývl na souhlas a posadil se ke stolu, kam si následně položil hlavu. Jako na zavolanou se dovařila voda a já tak před něj položil horký nápoj a přisedl si k němu.

„Nebude ti pohodlnější spát v posteli, než tady?" šťouchl jsem do jeho hlavy prstem, abych jej upozornil, že jeho objednávka byla přinesena.

„Říkal jsi, že jsi přemýšlel, takže se jako kamarád zajímám, k jakým závěrům jsi došel. Když tady byl hyung, nechtěl jsi, ať poslouchám, tak to chci slyšet teď," zvedl hlavu a usrkl si, následně si nadávaje, jelikož si spálil jazyk.

„Říkali jsme ti, že se to všichni dozvíte zítra. Společně. Ještě bys měl noční můry, pak bys nám umačkal Tanieho a to není řešení. Takže na to nemysli, vypij si čaj a padej spát," zazdil jsem jeho prosbu o znalosti vrahologie.

„To není fér, proč nám nikdy nic nemůžete říct hned?" nafoukl tváře a s hrnkem čaje uraženě oddupal zpátky do pokoje, vzdávaje svou snahu, zjistit obsah mé konverzace s Namjoonem.

Byl jsem rád, že už si uvědomoval to, že když řeknu ne, znamená to ne. V minulosti to bývalo tak, že mě ještě dlouho přemlouval, ať mu něco koupím nebo řeknu. Teď už takové věci zkouší jen zřídka, nejspíš s vědomím následného neúspěchu

"Neříkáme vám to, abyste se mohli v klidu vyspat," zašeptal jsem si pro sebe, pohled upíraje do hrnku s čajem. Do rukou jsem vzal malou lžičku, která byla opřena o stěnu hrnku a lehce jí zakroužil, abych pomohl cukru v nápoji se rychleji rozpustit.

Tae se mi vždycky smál, jak viděl že si dávám do čaje cukr, jenže mi sladká chuť, jenž cukr v čaji vytváří vždy připomínala chvíle, kdy jsem byl malý. Chvíle, když jsem nemocný ležel v posteli a moje máma se objevila jako anděl strážný s horkým čajem a uklidňujícími slovy, že všechno bude v pořádku.

„Kde jsi teď, když tě potřebuji, mami," potichu jsem se uchechtl. Mé myšlenky se objevovaly a zase ztrácely. Má hlava, jako by měla každou chvíli prasknout. Po mé tváři se začaly kutálet slzy, cítil jsem se, jako bych zešílel. Chtěl jsem ty myšlenky utišit, chtěl jsem jen ticho, klid.