Who killed him?

«Sixth»

Všichni mí přátelé ví, že se nevyplácí mě rušit u vaření či pečení. Dokonce na mě už nepromluví ani slovo, jenže je tady jeden člověk, který tato pravidla ještě nezakusil, a který si tím zahrává hru se smrtí.

„První, koho bychom měli zajít vyslechnout, jsou jeho nejlepší kamarádi," vletěl do bytu jako velká voda, aniž by se obtěžoval pozdravit. Slyšel jsem, jak Tae něco potichu žbleptá, ale nezajímal jsem se o to. Vlastně jsem se nezajímal ani o Joona, prostě jsem pokračoval v tom, co jsem dělal a ignoroval jeho slova. Teď se musím plně soustředit, jedna chyba a je to v háji, jedna chyba a bude to nejedlé.

„Namjoone, pokud si vážíš svého života, radím ti... nemluv," pronesl Tae za mými zády, na což se oslovený uchechtl. Tak fajn, možná jsem je trochu vnímal, ale divíte se mi, když řvou přes celou místnost?

Pomalu jsem dodělal poslední detaily a s nakrčeným obočím trochu poodstoupil od kuchyňské linky, abych se mohl pokochat tím mistrovským dílem. Kouknul jsem se na to přes obdélníček vytvořený z mých prstů a musel se pochválit. Perfektní.

„To jste oba tak odvaření z buchty?" ozval se opět jeho, pro tentokrát, otravný hlas.

„Pane policisto, nechci být neomalený, ale tato buchta je mistrovským dílem, které odnesete svým přátelům, kteří tady celou noc hlídkovali pro nic za nic. Chci jim poděkovat za nepřetržitou práci," konečně jsem se na něj otočil s uraženým výrazem ve tváři.

„Pokud to svěříš do rukou mně, bude z toho akorát mistrovské dílo rozpláclé na zemi... ale pokud chceš, můžeš jít se mnou na stanici, dát jim to, poděkovat a pak jít vyslechnout jeho kamarády," pokrčil rameny s lehkým úsměvem. Něco mě nutilo mu úsměv opětovat.

Nevím, proč se mi zdálo toto ráno tak bezstarostné, nejspíš to bylo tím, že nikdo z nás tří nechtěl opravdu myslet na situaci posledních dní, ale nemohl jsem si stěžovat. Tato rána jsem měl ze všeho nejraději.

„Dej mi chvilku, musím se zkulturnit, mezitím to prosím nesnězte," nakázal jsem jim s napřáhnutím prstu, značícím jasné varování, že se o to nemají ani pokoušet. Ti dva dali ruce před sebe tváříc se jako neviňátka.

S podezřením jsem tedy byl nucen odejít do mé ložnice, abych na sebe mohl hodit obyčejné černé džíny, bílé triko a na tom dominující šedý svetr. Dnes se mi nijak nechtělo se starat o moje neposlušné vlasy, tak jsem je pouze zakryl růžovou kšiltovkou, aby si nikdo ničeho nevšiml. Rozešel jsem se zpět do kuchyně a málem mě trefil šlak.

„Vy si ze mě snad děláte srandu!" zamračil jsem se, když jsem zpozoroval jejich obličeje od bílého, lahodného krému. Rychlými kroky jsem přešel k lince a mé zděšení, jako by se ztrojnásobilo.

„Jak jste stihli sníst polovinu krému? Byl jsem pryč dvě minuty!" rozhazoval jsem rukama jako šílený a přemýšlel, jestli je mám praštit teď, nebo až za chvíli.

„Joon hyung mi nevěřil, že jsou, tvoje zákusky nejlepší, tak jsem mu chtěl dokázat, že to tak je," snažil se bránit Tae. Ale to, co mě zarazilo nebylo to, že si Namjoon myslel, že neumím péct. Tím mě spíš urazil, ale budiž. Více šokující však bylo oslovení, jaké můj kamarád použil. Dokonce mě to donutilo vyprsknout smíchy.

„Od kdy-" nádech, výdech, zkus se tvářit vážně, „od kdy říkáš zrovna jemu hyung?" správně, další vlna smíchu. Ti dva na mě koukali jako na blázna, ani se jim moc nedivím, ale v tuto chvíli mi to přišlo prostě vtipné, jelikož Taehyungovi trvalo nejméně čtyři měsíce, než mě začal oslovovat hyung a Joona zná teprve tři dny a *bum* a už má respekt?

Pomalu jsem se uklidnil. Plně jsem si uvědomoval, že tyto mé změny nálad způsoboval stres a únava, které proudily mým tělem, jenže s tím stejně nic neudělám a smích není zase tak na škodu, pokud to není takový ten děsivý smích zloduchů z filmů.

„Jsi si jistý, že bys měl někam chodit?" díval se na mě trochu vystrašeně TaeTae. Podíval jsem se na něj a povzdechl si. Přešel jsem k němu a rukou mu setřel krém z úst jako správná mamina.

„Jsem v pořádku, jen trochu unavený. To není konec světa. Vy dva si teď sednete a dáte si kousek tohodle, jelikož to takhle předat nemůžu. Později napeču další a ty tam dojdeš s velkým poděkováním jako trest," usmál jsem se a nechal je se posadit. Ukrojil jsem každému kousek mého díla a donesl jim ho ke stolu. Když jsem se podíval na Namjoona, všiml jsem si, že má stále ten krém na ústech, a tak jsem automaticky pozvedl ruku a setřel jej, načež jmenovaný zamrzl na místě.

„Zkusím se dovolat Jaebumovi, abych zjistil, kde jsou a oznámil jim, že se stavíme. Vy to mezitím snězte," zavelel jsem a vydal se střemhlav ke stresujícímu hovoru s jedním z mých přátel. Zvedl jsem telefon a připravoval se na spoustu slov útěchy.

~~~

Sice jsem tušil, že bude hovor s ním stresující a srdcervoucí, ale nevěděl jsem jak moc. Zjistil jsem, že kluci si teď kvůli tomu vzali na pár dní volno, a tak se s nimi můžeme setkat v jejich obydlí, ale abych pravdu řekl, myslím, že to bude horší, než kdybychom se s nimi mohli setkat na různých místech. Takhle to bude spousta slz najednou a já nemůžu zaručit, že se k nim nepřidám, jelikož je to stále moc čerstvá rána.

„Dojedli jste?" setkal jsem se opět s těma nenažrancema, kteří nyní vypadali velice spokojeně. Po mém telefonátu mi dokonce i spadl úsměv z tváře, došlo mi, že bezstarostná chvilka skončila hned, co se ozval JBho uplakaný hlas. Před těmahle dvěma jsem se však snažil vypadat co nejvíce vyrovnaně.

„Uh, jistě, tak asi jdeme. Taehyungu, uznávám, že máš pravdu, každopádně nás ehm... čeká práce, takže doufám, že se opět někdy setkáme a nebude to na policejní stanici," uklonil se Namjoon a vyšel směrem ke dveřím. Tae na mě hodil nechápavý pohled, načež jsem jen pokrčil rameny a už si to štrádoval plnou parou za policistou fialovláskem.

Cestou k chlapcům jsme v Namjoonově autě udržovali klid a ticho. Oba jsme rozmýšleli nad případem. Já jsem se ale zaměřil hlavně na to, jak asi budu sám reagovat, když těch šest uvidím truchlit a plakat.

Nedokážu si ani představit, co právě prožívají, a přesto se tam vydávám, abych řešil přesně tento případ a abych jim říkal uklidňující slova, kterým ani já nevěřím.

„Jsme tady," přerušil tok mých myšlenek můj společník, když zastavil před větší budovou. Cítil jsem jeho pohled na mně, dost možná kontroloval, jak jsem na tom a jestli to zvládnu, ale hádej Namjoone, nezvládnu! A přesto to musím zkusit. Přesto se musím zhluboka nadechnout, vystoupit z auta a uklidnit mých dalších šest přátel. Musím je podpořit tak, jako nikdy. Kvůli Markovi.

A přesně tak jsem i udělal, spolu s fialovlasým vysokým policistou za mými zády, jsem se vydal vstříc oné budově, kde tito muži přebývali.

~~~

Fuuu tak co myslíte? Obejde se to bez Jinových slz? Stále by mě zajímaly vaše návrhy na vraha! 🤔

A co říkáte na comeback? Já jsem naprosto unešena a jako myslela jsem, že umřu, když mi přišlo ve stejný den upozornění, že Jackson vydal Oxygen!

Napište mi vaši oblíbenou skladbu z Map of the Soul do komentářů. Já se nemůžu rozhodnout, jelikož se mi líbí všechny, ale vyhrávají to asi Dionysos a Jamais Vu.

No nic, to bude ode mě asi vše. Snad se vám část líbila~

Byee^^