Bloudím lesem. Už se stmívá, stále silnější chlad mi zalézá pod kůži. Od úst mi stoupají obláčky páry. Klouže to, když se snažím vyjít do kopce po zmrzlém lesním podrostu. Led se zde stále drží.
Jsem unavený.
Rozhlížím se po zdejších stromech, obcházím je a hodnotím. Ale stále nemůžu najít ten pravý. Musí být dost vysoký, se silnými větvemi, což je v dnešních lesích problém.
Dojdu ještě o kus dál, tohle místo ani pořádně neznám. Teď, s nastávající tmou, bych nejspíš netrefil zpátky. Nevadí.
Konečně nacházím trochu stabilněji vyhlížející strom. Není to podle mého očekávání, ale lepší tohle než nic.
Vyskočím na kmen a snažím se na něm udržet, vyškrábat se nahoru. Ale spadnu, několikrát. Zdá se mi to tolik vtipné a hloupé. Ruce mám poškrábané od toho, jak pevně se snažím držet, bundu a kalhoty špinavé. Snad na dvacátý pokus se konečně dostanu k spodním větvičkám, odkud se vyškrábu na nejsilněji vyhlížející větev. Ztěžka popadám dech. Jsem už tolik slabý.
Z batohu, který nesu s sebou, vydělám pěkný kus smotaného provazu. Jak uvázat smyčku, jsem se naučil už ve dvanácti. Netuším, proč mi tehdy přišlo tolik drsňácky zábavné to umět... Už jen obtočit na zpět a protáhnout... Drží pevně. Druhý konec co nejpevněji přivážu k větvi.
Ještě se zhluboka napiju toho zbytku vína, co jsem si přinesl. Pěkně lok po loku, až mi rudé Primitivo stéká po bradě, dokud flaška není úplně prázdná. Zahodím ji, zvuk rozbíjejícího se skla se ztrácí mezi stromy a lehkým ševelením větru.
Ztěžka se postavím na nohy, jednou rukou se přidržuji kmene, druhou držím smyčku. Dnes ráno jsem ještě nevěděl, že tento den bude můj poslední, že se do své postele už nevrátím ani, že už nebudu mít šanci říct těm lidem, které miluju, kolik pro mě znamenají. Měl jsem počítat s neočekávaným. Nevadí.
Teď už jsem jen já. Netuším jak se mám teď cítit, unáší mě beztarostnost a spokojenost, úleva. Nasazuji si lano kolem krku a usmívám se. Jen já, tenhle strom, tato oprátka a tento moment. To stačí.
