Prolog

14 2 5
                                    

Pár dní po mých šestnáctých narozeninách jsem seděla dole v kuchyni. Čekala jsem. V nevědomosti, vrtěla jsem se na židli, jak jsem tiše počítala vteřiny.

Pět minut.

Za okny se pomalu smrákalo, jak i počasí cítilo blížící se pohromu. Vzduch byl prosycen vůni sněhových vloček. Mrzlo. Třpytkatý led pokryl celé rybníky a tak se kachničky neměly kde smočit.

Ještě tři minuty.

Svaly mi nepříjemně pálily a v čelisti mi škubalo, zatřásla jsem se. Netušila jsem, co se mnou je. Poslední rok se to stupňovalo, od bolestí hlavy, zad, kloubů až po brnění celých končetin. Uplynulý týden jsem proležela v horečkách. Cítila jsem se nesvá, nevydržela jsem posedět ani v klidu postát.

Minuta.

Kdo měl přijít? Neměla jsem sebemenší ponětí. Nechápala jsem, proč jsem si předtím musela sbalit všechny osobní věci, bez kterých bych nezvládla žít, měla jsem šílený strach, co se děje. A nejhorší bylo, že ať už tohle všechno mělo znamenat cokoliv, byla jsem bezmocná, totálně bezmocná. Nemohla jsem to změnit- a to mě děsilo nejvíc.

Pět sekund.

,,Alie?" mně tak známý hlas mé matky byl protkán... Něčím, něčím, co jsem neuměla pojmenovat.

Vešla do místnosti spolu s ženou a mužem. Zarazila jsem se. Nikdy jsem se matce ani otci nepodobala.

Těm lidem ale ano.

,,Aloro, chci ti představit Jaasona a Eve Blackwoodovi," matka si nervózně odkašlala. ,,Tvé biologické rodiče."

Hodina po půlnociKde žijí příběhy. Začni objevovat