Vrtulníky padaly k zemi. Já, stále připoután, propadl panice. Obrazy mého mrtvého těla pod troskami helikoptéry neplnily mou mysl. Ne, já nechci umřít škubnutím jsem z pod sedadla jsem vytáhl padák, odpoutal jsem se a nasadil si ho. Snažil jsem se pomoct ostatním ale u některých to byla ztráta času. Těm pět lidí, kterým jsem pomoci dokázal, mi pomohlo otevřít dveře helikoptéry a vyskočili jsme.
Dopadlo nás pět, jednomu z nás se ale nepodařilo otevřít padák. Bylo mi ho líto.
Nebyl ale čas nazbyt. Procházeli jsme bočními uličkami města aby nás nikdo z lidí nespatřil. Došli jsme až k bílému domu. Podle odposlechnutého rozhovoru dvou občanů by měli být všichni vědci tam. Přišli jsme k bráně a odhalili se. Vojákům jsme řekli o co nám jde. Že chceme vidět vědce, jelikož jsme imunní.
Vojáci nás zpacifikovali. Já to chápu, neznali nás.
Odvedli nás přímo do konferenční místnost, kde měli vědci, generálové, lékaři a prezident Hooler poradu. Když zjistili, proč tu jsme a my jim předali záznamy, vzali nás do laboratoří k dalším
imunním a další pokusy začali. Nebudu vám lhát, ani mě se to nelíbilo. Lezlo mi to krkem, ale nemoh jsem nic dělat, ven by jsem se asi nedostal. A nevíc děláme to pro naši zem! A to za to stojí! Bohužel někteří imunní nesdíleli stejný názorl. Malá skupina o deseti lidech se dostala ven a zničila co mohla. Dokonce poničili hradbu, a tak se dovnitř nahrnulo spoustu infikovaných.
ČTEŠ
poslední dopis
HorrorTohle je můj první věc kterou jsem kdy napsal, takže nečekejte nic dobrýho děkuji Nebudu jsem dávat popisek příběhu chci abyste nevěděli o čem to je a prostě si to přečetli
