Život v Alfei

4

Z pohledu Soyi
'Ležela jsem v posteli a četla si. "Soyo, snídaně je na stole." Zavolala na mě máma. Ihned jsem vyskočila z postele a běžela do kuchyně na jídlo.

"Co je dobrého?" Zazubím se.

"Hádej, máš to ráda." Máma se tajuplně usměje. Zamyslím se.

"Opravdu?" Rozzáří se mi oči.

"Ano." Usměje se a dá na stůl talíř s dvěma palačinkami s nutellou, šlehačkou a jahodami.

"Jsi boží!" Pustím se do toho a po chvíli na talíři nezbyl ani drobek. "Bylo to výtečné." Usměju se a obejmu ji.

"Mám pro tebe jedno překvapení." Usměje se opět tajuplně.

"Jaké?" Zvědavě se na ni kouknu a někdo zazvoní.

"Zdá se, že už dorazilo." Jdeme společně otevřít. Je tam nějaký muž. "Soyo, tohle je tvůj pravý tatínek." Objala ho kolem pasu máma. Zírala jsem na něj s pusou dokořán.

"Táta?"

"Ano." Hned, co to potvrdil i on, jsem se na něj vrhla a objala ho.

"Tati! Kdes byl tak dlouho?" Rozbrečela jsem se štěstím.

"Víš Soyo, honili mě zlí lidé, chtěli mou mocnou magii." Řekl popravdě.

"A už tě nehoní?" Zeptala jsem se a koukla mu do očí.

"Neustále, ale podařilo se mi skrýt mou stopu, takže po pěti letech jsem na skok doma."

"Zase půjdeš pryč?" Posmutněla jsem.

"Víš holčičko, tatínek to má těžké, má příliš mocnou magii, než aby mohl volně chodit v magické dimenzi." Vysvětlila máma.

"A to tě jako malého nehonili?" Koukla jsem se na něj.

"Měl jsem u sebe ten rubín, který máš na krku. Ten nejenže tlumí magii, aby tě neovládla a nepohltila, ale i maskuje, že vůbec nějakou máš. Teď jsi pro všechny jen pětiletá holčička bez kousku magie." Vysvětlil.

"Měl by sis ho vzít." Sáhla jsem po zapínání obojku na mém krku.

"Ne! To nemohu, kdybych tak udělal, můžeš okamžitě zemřít. Tvé tělíčko ještě není dost silné na to množství magie, kterou jsi od nás zdědila." Ťukl mi do nosu. "Ale tím se zatím nezatěžuj."

"Dobře. A jak dlouho tu budeš?"

"Pokud budu mít štěstí, tak celý den." Usmál se a mě se rozzářily oči radostí.

"Joooo!!!" Zajásala jsem a objala ho. Jdeme do kuchyně, jsem v tátově náruči. "A byls všude?"

"Víceméně ano."

"Hustýýý! Povídej!!" Posadil mě na linku.

"Byl jsem na planetě, na které nikdy nepršelo. A také na planetě, kde jsou samé rostliny a je to tam moc hezké, s maminkou byste se tam mohli přestěhovat, opravdu je to tam plné kladné magie a snadno se skryjete."

"To zní moc hezkyy, mamiii, půjdeme taam?" Zažadoním.

"Tak dobře. Pojedeme tam hned, jakmile tatínek odejde, ano?" Usmála se.

"Dobřee." Zajásala jsem. Najednou někdo vyrazil dveře.

"Aradagore, jestli jsi tu, ihned se vzdej!" Ozval se hrubý mužský hlas. Vyděšeně jsem se k tátovi natiskla. Hrozně mě to děsilo.

"Tati..."

"To jsou oni! Chtějí mě uvrhnout do dimenze Omega. Musíte ihned zmizet." Řekl táta a obklopil ho černý plamen. "Postarám se o ně."