Nezapomenutelný

Zimní host - Alan Rickman

Moucha pomalu kroužila kolem stěn a sledovala dvojici v místnosti. Uvažovala nad tím, že se nastěhuje na rameno muže v koženém křesle, ale po moudré úvaze si jako přistávací plochu zvolila krempu něčího klobouku.

V tu chvíli ve střižně zavládlo naprosto hrobové ticho.

Alan vypadal jako andělská socha z alabastru. I sokol se svým úchvatným zrakem by musel vynaložit nesmírné úsilí, aby byl schopen určit, zda dýchá nebo ne. Noha přes nohu, dlaně složené na koleni a v permanentním pohybu. Třes však nezpůsoboval věk, nýbrž nesmírná nervozita.

Na obrazovce před ním svítila otázka. Přehrát od začátku?

Emma seděla ve stínu a neopovažovala se ani hnout. Znali se možná tři, čtyři roky? Jejich prvním filmem byl Rozum a cit. Několikrát se setkali i dříve, ale teprve tam k sobě našli cestu.

Byli naprosto dokonale synchronizovaní. Ne jako milenci, ale jako velmi dobří přátelé. V průběhu natáčení se mezi nimi vytvořilo jakési pouto, které přešlo do čehosi velmi přirozeného. Bylo naprosto normální zvednout telefon a v jednu ráno zavolat tomu druhému, zda nechce přijít na oběd.

Alan, Rima a Emma se z nějakého důvodu stali součástí jednoho světa a jedné rodiny. Bylo to pro ně něco speciálního.

Takže když Alan Emmu požádal, aby se stala Frances, neváhala ani na vteřinu. Po celé natáčení vnímala, s jakou precizností k tomu její přítel přistupuje, jak moc je ten příběh pro něj osobní. Zajímalo ji, zda si Sharman uvědomovala, jaké dílo stvořila. Vždyť dostala do kolen i Rickmana!

Když Alanovi přišla zpráva, že je hotovo, okamžitě vyzvednul Emmu a jeli se dívat. Popravdě, ona by si klidně počkala do předpremiéry. Ale on byl právě teď příliš otevřený, příliš citlivý, příliš zranitelný.

Potřeboval ji tu.

Alan se pomalu naklonil k myši a najel kurzorem na ano. Emma i moucha na klobouku zatajily dech.

Muž se však znovu zarazil, vrátil se do původní polohy a zavřel oči.

V myšlenkách se rozutekl do Irska, k řece Boyne a od ní k tarským kopcům. Pomalu vešel do kostela svatého Patrika a posadil se do lavice.

Nebyl tak docela křesťan, byl prostě jen… věřící. Věřil ve vyšší moc a pokud jí kdosi nazýval Bůh, pak to respektoval. A na tomhle místě přítomnost čehosi vyššího cítil celým svým bytím.

Z tašky vytáhl knihu a začal jí listovat. V mysli se mu začal promítat obrazy a příběhy tak, jak je znal jen on a nikdo jiný.

Od chvíle, kdy tuto knihu poprvé četl, uplynula už nějaká ta chvilka. Ale ona ho stále znova a znova dostávala. Neopovážil by se do světa poslat ten film v případě, že by se jen vteřinou odchyloval od svého významu a hlavní myšlenky. Bylo to jeho dítě. K uzoufání potřeboval, aby bylo dokonalé.

Alespoň pro něj.

Začal od té nejmladší dvojice. Sam a Tom zachycovali všechny jeho zoufalé výkřiky, kdy se pro něj město, ve kterém vyrůstal, stávalo den ode dne menší. Jeho srdce tlouklo pro ten velký svět všude kolem.

Pak přišli Nita a Alex. Dokonalejší obraz svého vztahu s Rimou si nedokázal představit, jejich nejistota a první krůčky plné nadšení byly kouzelné.

Elspeth a Frances byly něčím docela výjimečným. Právě při nich si vybavoval chvíli, kdy je opustil otec. Radost se ze života pomalu vytrácela. Občas nakoukla oknem, usadila se u stolu. S uctivým díky odmítla čaj a zase pokračovala dál. Znamenaly každý jeden úsměv i všechnu bolest, úspěchy i pády. Představovaly jeho černého a bílého vlka. Jejich roztržky a boje zobrazovaly všechno, čím si kdy prošel a co ho utvářelo.

Slova, která Frances ke své matce pronášela, měly větší cenu, než si uměl kdokoliv představit.

Podej mi ruku, Elspeth.

Při nich se mu vždy rozechvělo srdce a skrze masku klidu chtěly uniknout všechny bolesti, které skrýval. Nezáleželo na tom, zda byl doma, na zahradě nebo na natáčení. Stále měla stejnou sílu.

A konečně Lily a Chloe. Dvě staré ženy, které jezdily po pohřbech, ale ve skutečnosti je smrt děsila.

Alana černá dáma nestrašila. Jeho děsila bezmoc. Ta představa prázdnoty, kterou má pod nohama, jedovatý smích větru, který vane kolem uší… To byla jeho největší hrůza.

Aniž si to uvědomil, přenesl se z kostelní lavice na břeh zmrzlých vod u skotského pobřeží. Mráz ho bičoval po tvářích a nejistota mu stěžovala první krok.

Moucha nervózně vyletěla ze svého místa, Emma se zvedla a zamířila k němu. Jednu ruku mu položila na rameno a druhou natáhla do prázdna.

„Podej mi ruku,“ zašeptala.

Poslechl jí. Roztřesenou dlaň vložil do její, naprosto klidné. Spolu film zapnuli.

Alan vykročil na ledovou kru a nemusel po ní jít sám. Doprovázel ho věrný přítel.

---------------------------

Několik střihačů netrpělivě postávalo přede dveřmi a okousávalo si nehty. S každou další vteřinou jejich panika rostla. Přestože jim bylo vysloveně řečeno, že nemusí čekat na vyjádření, neopovažovali se hnout z místa.

Cvakl klíč v zámku. Ten zvuk zafungoval jako rána z děla a všichni muži málem prodělali srdeční zástavu.

Dveře se otevíraly mučivě pomalu a výraz Alanovy tváře sliboval smrt v hrozivých mukách.

Na chodbě všechno utichlo. I několik náhodných kolemjdoucích se zastavilo a pozorně se na situaci zadívalo. Moucha vyletěla ze střižny a jala se vykonávat hygienickou potřebu na popruhu něčí kabely.

Jeden ze střihačů se na malý moment zadíval kamsi za Alana a jeho srdce se opovážilo k prvnímu úderu.

Emma stála s rukami za zády a pár paprsků světla, které do místnosti pronikly, se odrazily od jejích běloskvoucích, vyceněných zubů.

„Skvělá práce, pánové,“ vydechnul Alan konečně a chodbou se rozlehl jásot.

Emma nenápadně stiskla přítelovu dlaň. Pak se přesunula do svého sálu vědomí a vzpomínku na to, jak se Alan Rickman rozplakal, s láskou uložila do zásuvky cenné.

---------------------------

Můj malý dárek pro tebe. Všechno nejlepší k narozeninám, Alane

Meg