Nezapomenutelný

Na kolenou - Divadlo

Alan se s unaveným úsměvem vrátil po třetí na pódium. Lidé tleskali už málem desátou minutou, stáli do posledního. Kolegyně mu soucitně stiskla dlaň. Viděla na něm, jak moc se mu chce spát.

„Už budou končit," zazubila se. „Pravděpodobně už jim brní ruce."

„Mě to nevadí," odvětil s úsměvem, „jsem rád, když můžu dělat radost."

Zavrtěla pobaveně hlavou, znovu se uklonili, odešli z jeviště. Potlesk pomalu utichal, nahradil ho shon, jak lidé odcházeli.

„Alane," objevil se u něj režisér, „to byl mimořádně podařený výkon."

„Děkuju," usmál se. „Všichni jsme byli skvělí."

„To ano," souhlasil ředitel dublinského divadla. „Viděl jsem tuhle hru už po třetí a mám dojem, že s každou reprízou roste do krásy."

„Sama je krásná," přitakal Alan. „Omluvte mě, odskočím si."

Kolegové ho sledovali, dokud nezmizel. Věděli, že si nepotřebuje odskočit. Jen potřeboval pár vteřin na to, aby se probral do reality. Aby sundal masku své role. Jeho soukromý rituál.

Vešel do šatny, rozsvítil jen malá světýlka kolem zrcadla a posadil se. Ještě se na něj dívala jeho role, jeho postava, jiný charakter a jiná duše.

Co je vlastně součástí role? Oděv stojí na samém konci, sehnat dobrý kostým není těžké. Kde ale hledat duši cizího člověka?

Hlas.

Nejprve si sundal mikrofon, pečlivě přidělaný, křehký. Jeho externí hlasivky. Dal svému hlasu nový tón a novou barvu, skryté myšlenky a pocity. Nemohl změnit jeho hloubku, ale uměl pracovat s jeho významem.

Odložil ten kus elektroniky na stůl, dotkl se krku, jemně si odkašlal.

„Jsem plný hněvu a bolesti tvé duše,

cítím tvou radost, starosti, stesk."

S každým slovem se jeho projev více podobal tomu, jak se ráno loučil s Rimou. Mizel podsazený tón bodrého rytíře, vracela se laskavost, melodie.

„Tvá bouře mým bytím kluše,

odrážíš ode mne svůj zlatý lesk."

Tvář.

Vzal odličovadlo stojící na poličce, důkladně smýval každou skvrnu, která upravila jeho tvář k potřebné podobě. Pomalu odhaloval všechny své vrásky, záhyby obličeje, drobné jizvy. Drhnul odličovacími polštářky o fousy, pomalu objevoval sám sebe.

„Nosím tvá slova, všechna tvá gesta,

vím, jak se směješ. Jsem studnou tvých slz."

Oči.

Co lépe odráží duši? Bláznovství se nejlépe pozná díky nim.

Soustředěně se zadíval do zrcadla, několikrát zamrkal. Zuřivost opilce pomalu odplouvala, vracel se jas jarního palouku. Cítil vánek tarských kopců, hladil ho po tváři. Tady v Dublinu byl Taře blíž, než mnohdy jindy.

„Hledáme spolu, kudy vede tvá cesta

vedoucí k domovu, milostná tvrz."

Mimika.

Protáhnul si prsty, srovnal záda, promnul tváře. Měl ztuhlý každý sval, neustále se musel mračit. Když skončil, zůstal mu na tváři mírný úsměv.

„Nad ránem odcházím s tváří své duše,

večer se vracím dotknutý dnem."

Oděv.

Zvednul se, pomalu se začal svlékat. Nejprve kousky rytířské zbroje, košili. Když mu zůstalo jen tílko a trenýrky, na moment svůj očistný rituál přerušil, sáhl po telefonu a vyťukal rychlou esemesku.

Jak se Ti dnes vedlo?

Pár vteřin, telefon zapípal.

Krásně. Uklidila jsem kuchyň, aniž mi do toho někdo pořád zasahoval. A taky jsem Ti připravila punč. Budeš ho mít na stole, až přijedeš. Doufám, že se ti vedlo dobře.

Tiše se zasmál. Nesnášela, když se jí motal pod nohama.

Velmi dobře. Miluju tě.

Ani tentokráte na odpověď dlouho nečekal.

Já tebe.

„Navěky zůstávám, ty odcházíš suše,

jsem navěky živý, ty navěky snem."

Myšlenky.

Dostal zpátky pod kontrolu celé své tělo, svou duši, své bytí. Role byla pryč.

Znovu to byl on, člověk Alan Rickman.

Ozvalo se zaklepání, dosti naléhavé. Popadl župan, zabalil se do něj a otevřel dveře.

„Prosím?"

„Čekají na tebe fanoušci a je tam jedna paní na vozíčku. Její manžel říká, že musí jít domů, že má dostat léky a ona tvrdošíjně trvá na tom, že bez tvého pohlazení neodejde."

Alan se pobaveně usmál. „Už tam jdu."

Rychle si oblékl oblečení, nestihl zkontrolovat, zda správně. Snažně v to doufal.

Vyběhl ven jako mladík, na tváři spokojený úsměv. Tohle ho naplňovalo, tohle mu dávalo sílu. Tohle miloval.

Dav fandů nadšeně tleskal, když se objevil. Rychle se prosmýknul kolem prvních v řadě a kleknul si před dámu na vozíčku.

„Dobrý den, madam," jemně sklonil hlavu, „doufám, že jste si dnešní den užila."

Žena na pokraji psychického zhroucení nadšeně přikývla. Jemně ji pohladil po tváři, vzal si blok, který držela v ruce a několika tahy nakreslil, jak vzlétá na křídlech. Nakonec přidal podpis a deník jí vrátil.

„Snad se ještě uvidíme," naznačil i v pokleku mírné pukrle, zvedl se, podíval se na jejího muže. „Děkuji, že jste s ní."

Herečtí kolegové ho sledovali zpovzdálí a jeden na druhého se usmívali.

Nebyl dokonalý. Nebyl bezchybný. Ale nikdy nezapomínal na podstatu lidskosti.

To byl zkrátka jejich Alan.  

-----------

Alanova báseň - Herec, Megan Bonie Reader