Muž beze slov

I. Kapitola

Spousta lidí by řekla, že jsem blázen, kterého nejde poslat do blázince. Když se nad tím tak zamyslím, mají pravdu.


I když už tolikrát se snažili na mě poslat záchytku a ona skutečně přijela, doktoři mě pokaždé prohlásili za nepotřebného zvláštní péče jejich zařízení.


Proč? Sám nevím, jen odpovídám na jejich otázky, když jsem připojen na ty jejich směšné přístroje. Směšné, protože to hrozně lechtá a dává mi to rány. Takové ty, u kterých létají jiskry.


Faktem je, že nikdy netuší, co se mnou dělat. Nad mými odpověďmi jen sedí a jsou zticha někdy i třeba půl hodiny zatímco si prohrabávají vousy nebo hladí pleš. Jo, všichni jsou tam takový.


Je pravda, že se liším od ostatních, že, jak se říká, vybočuji z řady, ale jak to máte tušit, když si představujete, že všichni přemýšlí a jednají stejně.


Došlo mi to ve chvíli, kdy v šestnácti jsem se mé matky zeptal, proč se na mě tak zvláštně dívá a ona pověděla: "Nikomu se nepodobáš."


Tehdy mi bylo šestnáct a ten její výraz jsem ani po čtrnácti letech nezapomněl. Oči měla skelné, jako by se měla co chvíli rozplakat. A ona chtěla.


Její dítě bylo jiné, nebylo normální, nebyli s ním problémy, vždy poslouchalo, nechtělo nikdy nic víc, než jídlo, pohodlné místo na spaní, něco k pití a možnost si s někým popovídat. Víc nechtělo.


Dal bych se označit za dokonalé dítě, radost všech rodičů, ale opak byl pravdou. Říká se, že každý je jedinečný, každý je tu jen jednou. A mají pravdu, ale já se vymyká všemu, co kdy bylo objeveno.


Nikdo v žádné společnosti se mnou nemluvil. Tedy, mluvil, dokud mě nepoznali, nebo dokud jsem na ně nepromluvil.


Ve škole mě k ničemu nikdo nenutil, nikdy jsem se na nic neptal, jen poslouchal a pozoroval. Testy nepsal, i když mě o to žádaly, nakonec to vzdali, protože odpovědi byly nehodnotitelné.


Ať už jsem něco řekl, nebo napsal svým písmem, vyvolalo to ve vás emoci. Ale ne jen tak, že vám řeknu, jak hezké máte oblečení a Vy z toho máte radost, ale jen vás pozdravím, třeba se i usměji a náhle dostanete strach. Nebo se naštvete, i když můj pozdrav zní vřele. Když bych to měl popsat, řekl bych, že se lidem v mé přítomnosti zblázní emoce.


Žiju sám, na rohu dvou zapadlých uliček pod číslem 245. Bydlím v malém bytě ve třetím patře. V přízemí je hospoda a nad ní apartmán majitele. Byt, ve kterém bydlím, má jen pár místností. Kromě předsíně a koupelny se záchodem tu je ještě kuchyň a obývák v jednom a ložnice v další místnosti.


Jmenuji se Thomas Saren a je mi už 30 let. Pracuji jako fotograf. Fotky naštěstí změnu nálad nevyvolávají, takže ani není potřeba nic sepisovat. A vím jak fotit.


Kromě toho žiju jen virtuálně. Trávím hodiny na internetu a brouzdám jeho záplavou informací. Přijde mi to jako úžasné místo. Sluduju zde fotbalové zápasy, řeči politiků a dalších významných osobností. Zkoumán nejnovější zprávy a bedlivě prozkoumávám kdejaký klep.


Zjistil jsem, že sociální sítě pro mě nejsou zavřené dveře jako dopisování nebo přímo komunikace. Není tedy divu, že trávím na počítači spoustu času.


Mám tam 24 přátel. Nikoho z nich jsem v životě neviděl a ani nikdo z nich neví jak vypadám. Mluvím s nimi o všem, co je napadne, radím jim s jejich problémy, když se mi svěří.


Tu a tam někdo navrhne, jestli bychom se nesešli, ale tuhle možnost jim vždy vymluvím. Nepotřebuji ztratit i je, když jsou jediní, kdo je ochotný se se mnou bavit.


Co se vám chystám vyprávět je příběh z mého života. Z toho prachmizerného života člověka, který byl tak zvláštní a odlišný od ostatních.


Probudil jsem se ráno jako vždy. Zvoněním budíku v 6:45. Vstal jsem z postele a pořádně si promnul obličej, došel si do koupelny a zařídil vše, co je součástí běžné hygieny.


Pak jsem si dal ranní rozcvičku několika cviků. Každý týden zvyšuji nároky. Už jsem na 40 klicích, 50 sklapovačkách a 75 dřepech. Následuje pět minut ticha, které si dopřávám v rámci své meditace.


Zvonek mě vytrhl z denní rutiny. Majitel si pro nájem chodil měsíčně a platil jsem mu už minulý týden. Volat na ně, že dorazím za chvíli, jsem nechtěl, a tak jsem hned vystartoval, okamžitě a během pár chvil jsem byl u dveří.


Byl to jakýsi mladý kluk. S čapkou a nápisem Mail-fast našitým na žlutočerveném tričku. V ruce držel balíček.


"Jste Thomas Saren?" Zeptal se nevzrušeně. Asi jsem byl jen další na seznamu dovážek. Zamručel jsem na souhlas. Podal mi desky s papírem a propiskou.


"Tady podepsat a zaplatit 5$ za dovoz." Řekl a ukázal na řádek dole na konci textu. Nechtěl jsem se s ním přít, ještě by se něco mohlo pokazit. Tak jsem podepsal a zaplatil. Poslíček se jen uklonil a odešel. Za celou dobu nezměnil výraz tváře ze své lhostejnosti.


Položil jsem balíček na stůl a posadil se na židli. Koukal jsem na ten balík a ztratil pojem o čase. Někdo mi poslal balík. Nebo to byla náhoda? Omyl? Zkontroloval jsem adresu napsanou na vrchu víka. Opravdu tam stálo mé jméno a adresa téhle budovy. Vytáhl jsem z jedné zásuvky v kuchyni nůž a jal se otevřít balíček.


Z kartonové krabičky jsem vytáhl jakýsi zápisník. Měl čistě koženou vazbu hnědé barvy. Pomalu jsem po něm přejel prsty. Cítil jsem z něj jakýsi neznámý chlad. Myšlenky v hlavě se mi bouřily, kde jedna otázka přecházela v druhou. Proč by mi někdo posílal notes? Nikdo nevěděl, kde bydlím, kromě pana domovního a úřadu, u kterého jsem nebyl už pět let. Jak tedy mohl zjistit moji adresu.


Opatrně jsem zápisník otevřel a zrak mi padl na hustě popsanou stránku. Slova byla natlačená k sobě, aby se co nejvíce šetřilo místa. Přesto vše ale nebylo slovo, které by se nedalo přečíst.


Každé písmeno provedené ve zběžném stylu s ale tak dokonalými detaily, až nad nimi zůstával rozum stát. Jak by si někdo vytvořil v digitální verzi své písmo, kde každý znak, každé písmeno mělo svůj osobitý detail. Zapisník pak byl tištěná verze vložená do kožené vazby.


Přes celý dojem mi bylo jasné, že to byla lidská ruka, která věty tvořila. Přečetl jsem prvních pár vět, kde stálo: "Na dalších řádcích je napsán příběh. Drž se příběhu slovo po slovu a život se ti změní od začátku. Jak ale jednou přistoupíš na tuhle cestu je jen cesta úspěchu nebo porážky."


Posadil jsem se zpátky na židli a zápisník jsem zase zavřel. Chvilku jsem tam jen tak seděl a poklepával si se zápisníkem o dlaň druhé ruky. Zkontroloval jsem čas, abych včas dorazil do práce. Bylo půl desáté, pravý čas na odchod.


Zbalil jsem si jak bylo zvykem, košili s užšími džíny, můj fotoaparát se všemi doplňujícími objektivy a náhradními bateriemi a kabely. Nikdy jsem nevěděl, jak dlouho v práci budu, a tak jsem měl zásoby na několika denní focení bez možnosti fotky zálohovat.


Zápisník jsem uložil zpět do balíčku a ukryl do jedné z kuchyňských zásuvek, která se dala na klíček zamknout. Klíč jsem pak ukryl do díry za obrazem. Zkontroloval jsem, zda sebou mám všechno, a vyrazil stihnou autobus.