Muž beze slov

II. Kapitola

Dnes jsme měli focení ve starém skladišti. Štáb tam nachystal zázemí pro modelky a modely. Všichni byli v plavkách, což mi ve spojení s místem přišlo nanejvýš humorné. Všichni byli krásní, naolejovaní, aby se jejich kůže pod světly krásně třpytila. Každý by je označil za ideál krásy, za ty dokonalé.

Já ne. Na mě byli až moc dokonalí a to jsem věděl, že je ještě virtuálně "vylepšují". Výsledný produkt v podobě titulní strany nějakého časopisu, který se dostal běžnému smrtelníkovi do ruky, byl zobrazením božstva. Takového, že když si koupíte potřebný produkt chemického estetického zbrojířství, dostanete se možná na 1% jejich krásy. Asi ani nemusím říkat, že obchody s kosmetikou byly po každém takovém vydání narvané až k prasknutí.

Znovu jsem si překontroloval své zařízení. Canon EOS 1D X Mark II fungoval výborně, ale přesto jsem ho vždy před focením alespoň třikrát překontroloval jestli je nastavený tak jak má.

Ten den jsem ho kontroloval popáté. Nemohl jsem se soustředit, myšlenky mi utíkaly zpátky do mého bytu ke koženému deníku schovanému v kuchyňské zásuvce hned vedle vařeček a naběraček. Proč jsem si do zásuvky, která se dá jako jedna z mála zamknout, dal vařečky? Jednoduše, neřešil jsem, že se dá zamknout.

"Všichni na místa!" Zazněl rozhodný hlas režiséra focení. Režiséra? Říká se tomu tak, když velí všemu, co se na place pohybuje? Nikdy jsem se neptal, vlastně nikdy jsem tu nepromluvil. Houf lidí se jako mravenečci dali do pohybu.

Zaujal jsem své místo a vyčkával na pokyny. Ruce jsem měl pevně ovinuté okolo zařízení, jež spočívalo na mé hrudi. Očima jsem zkoumal jednotlivé subjekty, jež má můj fotoaparát zvěčnit. Dokázal jsem si dost dobře představit, jak kterou osobu zachytím a už jsem i odhadl, který z těchto několik šťastlivců se objeví na oněch titulních stranách.

Chystání modelů trvalo déle než bylo obvyklé, nějaké dívce se ztratily plavky, zatímco se v kabince převlékala a potřebné oblečení jaksi zmizelo. Mezitím, co se ostatní dali do hledání ztracených plavek, já jsem začal zkoumat budovu, ve které jsme se nacházeli. Předtím jsem ji zhlédl jen letmo bez jakéhokoliv detailu. Teď jsem se na vše zadíval pozorněji.

Skladiště bylo z kombinace železných nosníků a cihlových zdí. Prach se válel všude kolem a s velkou dávkou pozornosti se dal zachytiti oblak těhlech maličkých věcí všude kolem jako mlha. Skladiště jako takové bylo až na prach ochuzeno o úplně všechno. Jen pár rozvitých beden, jejichž vnitřek si už nějaký nezvaný host prohlédl, se váleli kolem.

Kromě toho jsme tam pak už přinesli věci my. No, my, oni. Objevilo se tu stanoviště na koberci, kde si člověk mohl najít jakési místo na odpočinek, byly tu stoly s něčím k zakousnutí, a pak samozřejmě i takové ty krabice, ve kterých se převléká a upravuje.

Jídla na stole bylo dost, ale žádné by se nedalo prohlásit za něco na zasycení. Tady talířek okurek, tu miska sušeného ovoce a kdesi vzadu... Pořádně jsem si promnul oči, jestli se mi to, co tam vidím, nezdá. Nepomohlo to. Na stole hned vedle karafy s vodou ležel zápisník v hnědé kožené vazbě.

Jo, tady by se měl asi každý zastavit, ale já se přeci nikomu nepodobám. Opustil jsem svoje místo a vyšel směrem ke stolu s jídlem. Vzal jsem deník do ruky a přejel po jeho obalu konečky prstů. Cítil jsem z něj ten samý chlad jako z toho, který mi odpočíval doma v kuchyni.

"Sarene! Co tady sakra děláš?!" Ozvalo se těsně za mými zády. Pomalu jsem se otočil, zápisník jsem ještě předtím položil na své místo. Přímo za mnou stál režisér s rudým obličejem a takovým tím výrazem, jako by se vám chystal právě jednu vrazit, protože jste něco nepěkného řekli o jeho manželce. Neodpověděl jsem. Jen sklonil hlavu a vyrazil na své místo.

"Čekáme na tebe už pět minut! Myslel jsem, že když na tebe zavolám, tak sem přijdeš, ale tys mě úplně ignoroval!" To bylo zvláštní, protože mě se to zdálo jako záležitost několika vteřin.

Konečně začal modeling, ve kterém jsem hrál neviditelnou, zato ale velice důležitou roli. Fotil jsem z úhlů, které mi byly řečeny, anebo i nebyly. Fotit krásné křivky některé z těch žen by pravděpodobně vzrušovalo nejednoho muže. Mě ale ne. Nemohl bych si s nimi ani promluvit, tak jak by z toho mohlo něco vyjít. Vztah beze slov, pěkná blbost.

Zrovna jsem přecházel z jednoho spotu na druhý, když se to stalo. Někde za skupinkou modelů ležel další zápisník v hnědé kožené vazbě. Hypnotizoval můj pohled, takže jsem si nevšiml procházejícího maskéra. Ozvala se rána a já poodskočil několik kroků dozadu. Bolela mě hlava, ale to mi bylo jedno. Zkoumal jsem své drahé zařízení, jestli se mu něco nestalo.

Nejhorší možnost byla ta pravá. Fotoaparát byl zničený, objektiv prasklý. Už se ani nezapnul. Okamžitě jsem odebral kartu a vložil ji do nejbližšího notebooku. Všechny fotky byly pryč. Dech se mi zrychlil a břicho se mi stáhlo do nepříjemných křečí. Hlava mě rozbolela nanovo akorát desetkrát víc.

"Sarene, co se děje!" Ozval se režisér, který si konečně všiml, že se něco stalo. Ukázal jsem na foťák a potom na notebook. Oboje si mrknutím oka prohlédl, a potom se mě klidným hlasem zeptal: "Máš nějaký náhradní?" Zavrtěl jsem hlavou.

"Jdi domů. Výplatu za dnešek dostaneš, ale chci, abys tady zítra byl s novým foťákem. Jestli ne, ani nemusíš chodit. Už vůbec." Hlas měl ledově klidný. Neměl jsme, co na to říct. Dal mi podmínku, kterou jsem nebyl schopný splnit. Peníze jsem šetřil, žil jsem poskrovnu, ale ani to by nestačilo, abych si koupil vše potřebné v dobré kvalitě a přinesl už zítra.

Čekal mě vyhazov. S touhle myšlenkou jsem pokývl hlavou, vzal si vše, co bylo mé. Cestou domů jsem nejel autobusem. Šel jsem pěšky, každý krok byl jako pohnout horou. Hlavu jsem měl skloněnou a pozoroval dlaždice, po kterých jsem šel. A v rukách jsem držel svůj zničený poklad.