Muž beze slov

IV. Kapitola

'Vešel jsem do vesnice a vyrazil ke kostelu. Nohy mi kmitaly sami od sebe a hnaly mě směrem, kam jsem si přál. Jakoby měli vlastní mysl.'

Tady jsem opět zaklapnul zápisník. Věděl jsem, kde je nejbližší kostel, byl dokonce ve vesnici, krásná gotická stavba z tmavého kamení. Nejsem křesťan, ale tahle stavba mě vždycky fascinovala. Takový maják v moři střech a úzkých uliček.

Ještě než jsem dorazil ke kostelu, náhle jsem změnil směr. Ani nevím proč, ale neměnil jsem ho. 'Hnaly mě směrem, kam jsem si přál. Jakoby měly vlastní mysl.' Připomněl se mi text.

Nohy mě vedly ven z vesnice, ale vedly mě po cestě, kterou jsem znal. Hned za vesnicí odbočily a hnaly mne do kopce po malé slabě ušlapané cestičce. Nohy jsem stále neovládal, ale zbytek těla ano, a tak jsem se vyhýbal všem větvím a keřům, které tvořily překážku.

Byl to velice zvláštní pocit. Neovládat je. Neuposlechly žádný z mých příkazů zastavit, ani zpomalit, ani změnit směr. Samotného mě překvapilo, jakou rychlost a razanci moje kroky nabraly. Normálně chodím klidněji, rozvážněji, protože si vše kolem sebe prohlížím, ale teď...

Nebylo divu, že jsem na místo dorazil v polovičním čase, než mi trvalo obvykle. Za ani ne půl hodiny jsem stál na skále vypínající se nad vesnicí. I kostel odtud vypadal maličký a nepatrný v poměru k rozlehlé krajině kolem.

To byla jedna strana. Rozlehlé zelené pláně tu a tam rozdělené řekou, silnicí, městem nebo třeba polem. Široko daleko ale nebyl ani sebemíň vysoký kopec, který by alespoň částečně narušoval rovinatou krajinu.

Když jste se ale otočili zády k tomuto panorámatu, objevili jste krajinu zcela odlišnou. Husté lesy listnatých stromů ukrývající život pod jejich korunami, hory a skály, kopce a kopečky, to všechno ničilo jednotný ráz a tvořilo menší střípečky vlastního světa.

A tomuhle pohledu dominovala jedna jediná věc. Věc, na kterou jsem se dokázal dívat hodiny a hodiny a stejně mě nikdy nepřestala udivovat. Řeč je o krásném jezeru. Kamenné pobřeží, ohrazené lesem. Vody se třpytila a v noci nabírala téměř černou barvu.

Moc co do popisu už nemohu říct, ale mohu se pokusit vysvětlit, co za emoce to ve mě vzbuzovalo. Nicotnost, úžas, respekt a pokoru před krajinou a mocí přírody, která byla schopná něco takového vytvořit.

"Opravdu krásný pohled. Ani se nedivím, že tě sem deník zavedl." Ozval se znenadání hlas za mnou. Otočil jsem se a spatřil muže v obleku. Vlasy na krátko zastřižené, stejně tak vousy. Oči přivřené do soustředěného pohledu, ale usměvavá tvář vnucovala spíše klidný optimistický dojem.

Chystal jsem se ho zeptat, kým je, ale on mne zastavil. "Něco ti musím říct a vím co dokážeš." Ruce měl schované v kapsách od kalhot, ale teď jednu vytáhl a nabídl mi sezení. I když sezení na tvrdé kamenné skále stojí za nic, přijal jsem. On se posadil vedle mne s takovým klidem, až jsem si musel zkontrolovat, jestli se skutečně posadil.

"Ten deník co máš, je to úžasná věc. Dělá s lidmi zázraky už pěknou řádku let. Ale není dobře že existuje. Nezbývá mi moc času, než zjistí, že jsem tu byl, takže poslouchej dobře. Ten deník s tebou udělá hrozné věci, změní tě. Ale budeš vědět, kdo seš a co dokážeš. Pokud se ale stejně rozhodneš číst a pokračovat v cestě, můžu ti jenom doporučit, načíst si jej dopředu. Možná ti to zachrání krk."

Ke konci věty začal zrychlovat a bezděčně se ohlížet. Když konečně domluvil, vstal a svižným krokem odešel. Ani jsem na něj nezavolal. Proč taky? Aby přišel a jednu mi natáhl, prostě jen tak? To jsem zapotřebí neměl. Navíc věděl, proč nemluvím. On o tom věděl. Když jsem si tohle uvědomil, už byl dávno pryč.

Opět jsem se postavil a své oči obrátil k tomu jezeru. K tomu úchvatnému jezeru. Oči jsem odvrátil ani nevím za jak dlouho, ale už mě rozbolavěly nohy. Naslepo jsem zašátral do kapsy a vytáhl deník.

'Ubytoval jsem se hned vedle jezera. Tam toho, s tou skálou, ze které je na něj nádherný výhled. Cesta mi nějakou dobu trvala, ale než se setmělo, byl jsem tam. Hostinský se na mě utrhl, po tom, co jsem ho požádal o pokoj. Když jsem mu ale jednu vrazil...'

Tady stránka končila a na další už začínala ránem dalšího dne. Váhal jsem, co dělat dál. Ani ne tolik proto, co jsem se dočetl v deníku, ale spíše proto, co řekl ten muž. Věřil jsem mu? A víte, že ano? Taky proč ne, když byl stejně podivný jako ten deník a tomu jsem věřil.

Spousta lidí by s největší pravděpodobností už dávno deník někam zahodila a nestarala se o to. Ale já? Chtěl jsem změnu a ten deník mi ji nabízel. A rozhodl jsem se, pokračovat v příběhu deníku.