Ne vždy jsou věci doopravdy takové, jaké se zdají být ✔

,,Je mi jedno, kdo jsi, pokud budeš úspěšně hrát podle tónů mého srdce, pak tě budu milovat." - Dandelion

Od samého počátku, kdy je náš svět světem, a kdy po boku Boha kráčeli Adam s Evou, je cestou následovali ti, kteří by mohli představovat štěstí a smutek. Byli to Život a Smrt, dvojice, jež spolu šla ruku v ruce už od té doby, kdy se zrodil Adam a z jeho žebra později i Eva. Ty dva svedl dohromady Bůh; a dal jim protikladné vlastnosti. Zatímco Život roznášel radost a oplýval štěstím pokaždé, kdy byl svět obohacen o dalšího človíčka stejně jako nebe každou jednotlivou hvězdou, Smrt přinášela do domu neštěstí, smutek i pláč, když si do svého království přivedla toho, jehož si vyvolila, aby ji doprovázel na cestě do Ráje, kde naň čekala nekonečná pouť.

Zdálo by se, že Život a Smrt budou putovat světem bok po boku, skutečnost ale byla trochu jiná. Naposledy se setkali před Rajskou zahradou, kam Boha, Adama a Evu doprovázeli. Poté se jejich cesty rozdělily, než se po dlouhé době znovu setkali a jejich osudy se opět propletly. A jen Bůh ví, kolik let od té doby uplynulo.

Člověk by řekl, že být nesmrtelný je úžasná věc. Kdekdo o to v minulosti také usiloval, nikomu se to však nepodařilo. Snad Bůh si to nepřál a byl rozhodnut učinit nesmrtelnými jen pár vyvolených. Nějakou chvíli možná nesmrtelnost zábavná je, ale po pár letech vás to začne nudit.

A proto teď Smrt kráčela světem coby osamělý poutník, a její bosé nohy nevydávaly na prašné cestě vůbec žádný zvuk, jako by po ní snad vůbec nekráčela. Kolem projel povoz s koňmi, ale statkář Smrt nezahlédl. Byla neviditelná pro všechny smrtelníky.

Po nějaké době se rozhodla si odpočinout a usadila se na kámen u nevelkého rybníčku, v němž plavaly malé kachničky. Zahleděla se na ně a v tu chvíli se od stříbrné hladiny vody odrazilo zářivé světlo. Smrt zamžikala a zarazila se, když si všimla veselého Života, jak si s kachničkami hraje, a blyští se jako paprsky slunce. Sluneční svit Smrti před očima potemněl, když Slunci konkuroval právě Život.

Ten na sobě nejspíš vycítil vytrvalý pohled, jenž mu musel věnovat někdo, kdo o něm doopravdy věděl a viděl jej. Zvedl hlavu a jakmile spatřil zamračenou Smrt sedící na kameni, uchechtl se nad tou bizarní podívanou, a silueta jeho těla se začala měnit v elegantní křivky. A náhle u jezírka stála nádherná žena, na níž jen pohled působil potěšení, tak nádherná byla, až oči přecházely. Smrt se nervózně zavrtěla a zahleděla se do dáli, když si všimla, že Život míří k němu.

,,Je překvapivé vidět tě po tolika letech, a právě zde, na tomto veselém místě," poznamenal Život jasným hlasem a posadil se do trávy Smrti k nohám. I ona už přestala být pouhou siluetou; získala opět mužské tělo, avšak do tváře jí vidět nebylo, neboť ji zakrývala tmavá kápě.

,,To, že jsem Smrt, neznamená, že musím být jen na místech, kde panuje strach a temno, a kdy trávu místo dešťové vody smáčejí krvavé potoky a vodopády slz," odvětila Smrt Životu ledově. ,,Neboj se, Živote, nejsem tu proto, abych zničil to dokonalé štěstí, jež jsi zde nastolil. Alespoň prozatím ne."

,,Ach. Přišel sis vyhlédnout své brzké oběti, je tomu tak?" zamračil se Život a pohlédl vzhůru na blankytně modré nebe. ,,Nechci už, abys kradl lidem štěstí a rozvracel rodiny."

,,My dva jsme nekonečným koloběhem, jenž se točí stále dokola. Někdo se narodí, a někdo zase zemře. Bez Smrti by nemohl být Život, a Život by nemohl být bez Smrti. Ty potřebuješ mne, já zase tebe. Naším úkolem je lidi dávat a zase brát, ne je litovat. Tak určil to Bůh." A Smrt si povzdechla, hledíc vzhůru, jako by snad vyčítala Bohu, že zkřížil jeho cestu se Životem. ,,Tam, kam odchází, je krásně jako tady. Setkají se znovu s těmi, jež milují; vkročí do Ráje, jenž nikdy nechtějí opustit; a čeká na ně dobrodružnější a delší cesta, než byl celý jejich život."