Uvězněná

11. Klíč

Tak tedy Nesnesitelná lehkost bytí. Už jen titutek Emu zaujal, těšila se až si bude moct v klidu knihu přečíst. Po tom, co po ní Adam tu knihu skoro hodil, jako kdyby Ema zapomněla na všechno okolo, vzala si knížku do ruky a přejížděla prsty po jejím hřbetu a okrajích. Na tváři se jí objevil úsměv, už neměla radost jen z toho, že docílila svého. Teď se objevila trochu jiná. Čirá radost, kterou zažívá dítě, když dostane hračku. Přesně takovou radost právě teď cítila. Sedla si na sedačku, přitáhla k sobě nohy a začala prohlížet knížku. Přišla si jako v říši divů, když obdivovala všechny písmenka, slova, věty.. Dotýkala se listů jako kdyby chtěla nasát všechny ty slova a uložit si je do paměti.

Najednou ji z toho omráčeného snu probudil vyzvánějící mobil.. Mobil? Probrala se konečně zpět zase Ema do reality a opravdu zpozorněla. Ten mobil zvonil Adamovi, samozřejmě.. ale co Emu zarazilo bylo to, že než Adam hovor přijal, odešel někam za roh od obývacího pokoje. Proč odchází kvůli hovoru pryč? A tak se zaposlouchala a snažila se zachytit nějaká slova..

"Jo samozřejmě..... Jo já vím, že jsem měl teď dlouho volno.... No jo..... Ano, já to vyřeším..."

Ema byla z toho polo-rozhovoru, který zaslechla zmatená. Přemýšlela, co to mohlo znamenat, až si uvědomila, že už na ní mluví Adam:"Halo, Emo? Země volá Emu, jsi tu se mnou?" Ema zamrkala, opravdu jako když se vrátila zpět. Zpět do své reality. Adam na ní mluvil dál a tak k němu vzhlédla a dívala se na něj. Musela se začít soustředit, nevěděla co jí to povídá..

"... no a prostě mě povolali konečně a já zase můžu jet do práce víš." Slyšela Ema už jen zbytek věty, a tak se zeptala: "Promiň co... co jsi říkal?" Adam se zhluboka nadechl, jako by byla plně pitomá nebo mentálně retardovaná:"No co jsem říkal, ty mě jako vůbec neposloucháš nebo co? To seš z tý knížky tak hotová? Ježíši  nebudem to rozebírat, říkal jsem prostě, že musím odjet. Nechám tě tu volně, dole.. kde chceš si buď. Ale jestli něco provedeš.. tak si mě nepřej, má milá zlatá." Ema skoro nezaznamenala ten provokativní a arogantní Adamův projev, nestihla nad tím přemýšlet, slyšela jen nechám tě tu volně.. To znamenalo spoustu možností. Nemohla se dočkat, až Adam odjede, ať už si jede kamkoliv. Adam si vzal pár věcí a ještě než odešel, stihl dát Emě pusu. Tentokrát to ale nebyla žádná romantická pusa. Byla hrubá. Chytil ji prudce za bradu, zvedl k sobě a ještě se jí pár vteřin skoro výhružně díval zpříma do očí. Ema se usmála, to na něj přeci platí, bude hrát slušnou holku. Zpátky se na ní neusmál, ale z očí mu trochu povolil ten napnutý výraz. Pak se otočil, zavřel za sebou dveře a byl pryč.

Ema přikročila ke dveřím a natáhla ruku. Tento moment už jednou zažila. Ale tentokrát od něj nic neočekávala. Bylo zamčeno, jak jinak. Ale tím její průzkum teprve začínal. Vzpomněla si na dveře v patře, okolo kterých s Adamem už několikrát procházela. Vydala se po schodech nahoru a přiběhla k prvním dveřím od schodiště. Vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Proč ji to překvapuje, myslela si snad něco jiného? Běžela k dalším.. Znovu zamčeno. Byly tam ještě jedny dveře, ty vypadaly trochu poničeně. Začala si je prohlížet zblízka, vypadaly jako když z nich někdo ztrhal nalepené samolepky či plakáty, obrázky.. Vzala za kliku, ale bylo znovu zamčeno. Ale přesto ji k těmto dvěřím táhlo nejvíce. Pak už tu zbýval jen její malý pokoj. Vydala se tedy na průzkum do přízemí. Ze schodiště prošla obývacím pokojem do kuchyně. Chvilku se rozhlížela a pak začala otvírat různá dvířka, jako kdyby něco hledala. Ale nevěděla co. Všude byly jen hrnce, talíře, sklenice.. v šuplících příbory a další nezajímavé věci. A v jednom byl klíč. Od čeho? Nechala ho tam ležet, ale zapamatovala si, kde je. Poté se vydala chodbou, kterou znala. Po cestě do koupelny už se nacházely jen jedny dveře, samořejmě také nešly otevřít. Vrátila se zpátky do obývacího pokoje a všimla si, že odtud vede za rohem ještě jedna chodba a tak se vydala tou. Když zahnula za roh, překvapily ji další dveře. Ale tyhle dveře byly vchodové. Nenapadlo ji, že tu jsou ještě jiné dveře ven, kromě těch mezi kuchyní a obývákem. Vydala se k nim. Zamčené. Teď si ale znovu vzpomněla na ten klíč v šuplíku. Co když ten klíč je od těhle dveří? Rozběhla se zpátky do kuchyně, měla pocit, že tentokrát je blíž úniku, než si myslela, že kdy bude. Vzala klíč a běžela zpátky. S velkým vzrušením se snažila zastrčit klíč do klíčové dírky.. a on opravdu zapadl. Otočila jím a dveře odemkla.

A najednou stála ve dveřích dokořán a nevěděla zda ten krok dál opravdu udělat. Čas se se zastavil a ona přemýšlela, jestli je ten krok dobrý nápad či není. Jeden hlas jí říkal uteč, ale další hlas jí říkal zůstaň. Ema vlastně nevěděla, kam by měla utéct. Kam by se měla rozběhnout, když jsou všude okolo domu stromy, pak celý les a dál? Co když ji Adam najde, protože ona se ztratí a surově si to s ní vyřídí? Má jen jeho. Kdyby doběhla někam k lidem, ani neví jak se jmenuje celým jménem. Co by vlastně těm lidem řekla? Co by si sama v tom světě počala? Adam přeci musí mít dobrý důvod, proč ji tu drží a proč ji chrání před světem..

Z myšlenek ji vytrhul zvuk přijíždějícího auta a než udělala jakýkoliv pohyb, auto zastavilo a ona si v něm všimla Adama. Lekla se a prudce zabouchla dveře.  Opřela se zády o vchodové dveře a zhluboka dýchala. Bála se, co teď přijde, jestli ji viděl. Slyšela ho procházet dveřmi v kuchyni, rychlým krokem se blížil k ní. Začala plakat, tušila co přijde a sklouzla po dveřích k zemi.

"Můžeš mi doprdele vysvětlit, co zase mělo znamenat tohle? Proč, když jsem se vracel pro doklady, tě vidím stát v otevřených dveřích, můžeš mi to sakra vysvětlit? Já myslel, že si důvěřujeme!" Mluvil na ní zvýšeným a ostrým hlasem. Nedokázala nic říct, jen pořád hluboce dýchala a po tvářích jí stékaly slzy. "Mluv se mnou!" zakřičel na ní a rychlým krokem se ocitl až přímu u ní. Chytil ji za rameno a vytáhl nahoru, tak aby se jí zpříma díval do očí. V jeho očích se objevila ta známá zlost. Zprudka s ní zatřesl a odhodil ji na podlahu. Až v tu chvíli dokázala ze sebe Ema dostat:"Já nechtěla odejít... já bych tě nedokázala opustit." Adamovi povolily rysy v obličeji, i přesto však zůstal tak chladný. "Nevím, jestli ti mám věřit.." řekl jen. Pak jeho zlostný výraz vystřídal úplně jiný, nový výraz. Byl to výraz ublíženého štěněte, takový u něj Ema ještě neviděla. Najednou se v něm objevila bolest a ona věděla, že by mu doopravdy ublížila, kdyby ho opustila. "Promiň" řekla, když se zvedala ze země a pohladila ho po tváři. Polkl a pátravě se jí podíval do očí, jako kdyby v nich hledal pravdu a upřímnost. "Běž k sobě do pokoje." řekl jí. A Ema neodporovala, otočila se a šla do pokoje. Lehla si a přemýšlela o tom, co se právě odehrálo.

Když uplynula nějaká chvíle, přišel Adam do jejího pokoje. Na stolek jí položil jídlo a knížku. Beze slova odešel a nechal tam Emu samotnou. Ema chtěla, aby byl s ní, ale neřekla nic. Chtěla ho nechat vychladnout. A tak jen vstala, aniž by se dotkla jídla si vzala knížku a konečně se aspoň mohla pořádně začíst.

- "Ten, kdo se vzdá druhému jako voják do zajetí, musí předem odhodit jakoukoliv zbraň. A nemá-li žádnou obranu proti ráně, nemůže se ubránit tomu, aby se ptal, kdy ta rána přijde."