Polární výprava

I. kapitola

Její kožíšek byl heboučký jako vata a čisťounce bílý jako mráčky honící se po obloze. Pokaždé, když se na mě podívala, spatřila jsem hvězdičky tančící v jejích zlatých očkách, a proto jsem jí říkala „Jiskřička".

V nemocnici jsme žádná zvířátka mít nesměli; sestřičky nám vysvětlovaly, že by naši mazlíčci způsobili akorát tak nepořádek a zmatek. Takže mi spadl obrovitánský kámen ze srdíčka, když jsem přišla na to, že moji malou polární lištičku nikdo jiný nevidí.

Vlastně byla mou jedinou kamarádkou, s níž jsem mohla trávit volný čas. Na pokoji jsem musela být sama, jelikož prý by mě jakákoliv společnost rychle vyčerpala a unavila. Několikrát jsem úpěnlivě prosila pana doktora i sestřičky, jestli by mě alespoň na chviličku nepustili za ostatními, jenže vždycky nesouhlasně potřásli hlavou a u toho se tvářili, jako kdybych byla ta nejzlobivější holčička na celém oddělení.

Maminka se mi snažila vysvětlit, že jsou takoví proto, že mají o mě velikananánský strach, protože mám vzácnou nemoc, kdy mi postupně přestávají fungovat svaly...

Věděla jsem to, protože stačilo, abych ušla pár kroků, a už jsem byla unavená a někdo mě musel vzít do náruče. Ale i přesto jsem chtěla být jako ostatní; tolik jsem si přála běhat, skákat, lozit po stromech...

Ale místo toho jsem musela ležet v posteli a nevycházet z pokoje.

A tak jsme dny trávily s Jiskřičkou samy... Teda, ještě tu s námi byl kouzelník nakreslený na zdi přesně naproti mojí postele, jenže ten se na mě tak nepěkně šklebil, až mi to nahánělo hrůzu.

Jenže já jsem si řekla, že už jsem velká holka, takže mě žádná nemoc ani zubatý pán ve fraku neporazí.