Polární výprava

IV. kapitola

„Tatínku!" vykřikla jsem radostně, jakmile jsme vešli do nádherného trůnního sálu, kde na obrovském ledovém křesle seděl můj táta, oblečený jako ten nevznešenější a nejdůležitější král; dokonce měl ledovou korunu, snad větší než jeho hlava; a na rameni mu seděla sněžná sova, která nás všechny pozorovala tuze moudrým pohledem.

Seskočila jsem Chlupáčovi ze zad a hned jsem se rozběhla přivítat toho, kdo mi tak strašně moc chyběl.

Tatínek mě okamžitě vzal do náruče, jak to vždycky dělal, když byl ještě s námi, a když si všiml, že se mi po tvářích kutálejí slzy, hned mě začal utěšovat:

„Ale no tak, myško moje, přece bys neplakala. Vím, že ti chybím, ale tak už to někdy bývá. Ani nevíš, jak moc bych si přál, abych tě takhle mohl objímat pořád... Tak se alespoň snažím na tebe dávat pozor; určitě ti to maminka už říkala."

Nakonec jsem si teda rychle utřela slzy, protože jsem nechtěla, aby byl smutný i táta, ale taky proto, že jsem mu potřebovala vysvětlit, jak se to má se sněhem u nás a s mým a Jiskřiččiným plánem.

„Myslím, že s tím bych vám mohl pomoct," pokýval hlavou tatínek nakonec. „Nebo vám s tím spíše pomůže tady Andělka." A s těmihle slovy se pustil do vysvětlování, že jeho soví kamarádka má kouzelná křídla, kterými umí přivést sněhové mraky.

Tak jsme se domluvili, že já pojedu na Chlupáčovi, Jiskřička bude ťapkat vedle nás a Andělka nad námi poletí... No a takhle přineseme všem sníh.

Když nastal čas loučení, otočila jsem se na tátu, a řekla jsem mu, že doufám, že se zase brzo potkáme, ale on mi na to odvětil:

„Sluníčko moje... Tak rád bych tě zase viděl... Jenom doufám, že to nebude až příliš brzy."

Čemuž jsem teda moc nerozuměla, ale už mi nezbýval čas se jej zeptat, jak že to vlastně myslel, jelikož jsme museli doručit sníh.