Někdy.

...

Pořád jsem v šoku. Nemůžu se vzpamatovat z toho co se stalo. Ani nevím co se bude dít.
"Laro? Můžu?" zaťukala na dveře mého pokoje mamka.
"Jak ti je?" přisedla si ke mě na postel a snažila se navázat řeč. Jak myslíš mami.. viděla jsem umírat ženu a byla jsem úplně bezmocná, tak moc bezmocná. Vůbec jsem jí nemohla pomoct. Viděla jsem toho kdo jí zabil a nikdo mi nevěří protože to byla taková shoda, že si všichni myslí, že jsem to byla já. Že já jsem vrah. Nikdo mi nevěří mami, nikdo.
"Jo, mám se fajn" falešně jsem se pousmála
"Dobře" dořekla a zvedala se z mojí postele.
"Mami?" zastavila jsem jí mezi dveřma.
"Víš že jsem to nebyla já, že jo?" jen se na mě usmála a zavřela dveře.

Děkuju mami..