Cursed Depths

Kapitola 1. Zátoka útesů

Proplétal jsem se mezi lidmi a vyhlížel jsem dalšího člověka, který neví co s penězi. Měl jsem hlad, už dva dny jsem nic nejedl a žaludek mi to dával znát a to docela na hlas. Kráčel jsem po dřevěném molu na jehož stranách byly postaveny stánky s různými druhy zboží. Někde prodávali náhrdelníky z mušlí a někde zase ty nejpestřejší druhy jídla, při kterých se vám spustí vodopád slin hned co je zříte. Když jsem je uviděl a ucítil, dokonce jsem se přistihl, že jsem zastavil. Netrvalo dlouho a prodavač kolem sebe začal máchat šavlí, ať se sbalím a vypadnu, pokud si něco z toho nechci koupit, a to jsem samozřejmě nemohl, tak jsem šel dál. Netrvalo dlouho a spatřil jsem před sebou člověka s červeným měšcem u pasu, každý krok co udělal, doprovázel zvuk cinkajících mincí v měšci. Chvíli jsem šel jen tak za ním a plánoval jsem si taktiku, jak mu měšec nenápadně vzít. Po chvíli přemýšlení jsem zvolil svoji nejčastější a zároveň nejspolehlivější taktiku. Rozběhl jsem se směrem k muži, nenápadně jsem do něj vrazil ramenem, abych odpoutal pozornost od své ruky a ještě pořád v běhu jsem popadl měšec zavěšený u pasu. Pokračoval jsem v běhu dokud jsem si nebyl jistý, že mě nikdo nepronásleduje a rozhodl jsem se spočítat dnešní úlovek. Vysypal jsem si obsah měšce do dlaně a začal přepočítávat doslova utrženou měnu. Po chvíli přepočítávání jsem zjistil, že mám u sebe přesně 10 zlatých, 15 stříbrných a 20 bronzových hadů. Hadi jsou běžná měna v přístavních městech jako je právě Zátoka útesů a zároveň ta nejpoužívanější, kterou se doplatíte skoro ve všech zemích a městech Bilgewateru. Začínalo se pomalu stmívat a stánky začaly pomalu zavírat, pokud jsem si měl dát dnes večeři, musel jsem si pospíšit. Rudý měšec jsem strčil hluboko do kapsy, abych nevypadal podezřele a do druhé kapsy jsem vysypal ze dlaně svůj úlovek. Přistoupil jsem ke stánku s pečenými pstruhy a jednoho jsem si koupil. Stál pouze 5 bronzových hadů, takže jsem byl pořád v suchu. Popadl jsem pstruha za dřevěnou tyč procházející jeho tělem, nechal jsem na pultu peníze a vydal jsem se do svého úkrytu, tedy do středu Zátoky útesů. Chvíli mi sice trvalo než jsem se tam dostal, ale stihl jsem to tak tak. Do pusy jsem chytil pstruha a pomocí volných rukou jsem se vyšplhal až na střechu několika vyšších budov Zátoky. Zde už jsem měl nachystaný svůj úkryt, který tvořilo několik plechových plátů a dřevěných desek. Vše bylo poskládáno tak aby se zde dalo spát a nebyl uvnitř průvan. Byla to spíš menší slátanina, jejíž vchod tvořil prázdný prostor, kde by správně měl být další plech nebo deska, ale měla jednu velkou výhodu, výhled. Zrovna jsem se posadil na kraj střechy, když na mě dopadly poslední paprsky zapadajícího slunce. Byla to nádherná podívaná, která se dala sledovat každý večer nebo dokonce i ráno. Na nebi se začaly objevovat první hvězdy a zanedlouho se ukázal i sám měsíc. Z té podívané jsem skoro zapomněl na to, že mám hlad a tak jsem se pustil do jídla. Pstruh už byl skoro studený, ale na mém místě by si nestěžoval ani princ. Byl jsem rád, že netrávím další noc s prázdným břichem. Někomu může přijít můj styl života poněkud zoufalý, ale věřte mi, že peníze beru jen těm, kterým opravdu nechybí. Občas se dokonce i rozdělím s pár přáteli, kteří na tom taky nejsou zrovna dobře. Když se totiž ocitnete na ulici, není lehké zde přežít, ale pokud najdete někoho, s kým si dokážete navzájem pomoci, máte šanci. Pomalu jsem dojedl pstruha, mé břicho konečně zaplnilo jídlo a přestalo mi v něm kručet. Lehl jsem si na hromadu starých kusů látky a zahleděl jsem se na noční oblohu tyčící se nad lesknoucí se hladinou oceánu. Poslední tmavě modrá záře, která přišla chvíli po západu slunce se odrážela od hladiny oceánu jako od zrcadla a celé scenérii dodávala uklidňující nádech. Konečně jsem se cítil šťastný. Jak rychle pohlcovala temnota okolí, tak rychle mě pohltila únava, víčka těžkla a těžkla, až se nakonec zavřela a já jsem usnul.

. . . . .

Probudilo mě šimrání teplých paprsků dopadajících na můj obličej z vycházejícího slunce. Město pode mnou bylo pořád ve stínu, ale střecha na které jsem stál, byla už celá zalitá světlem. Podíval jsem se ještě jednou směrem ke slunci vycházejícímu za tyčícími se zelenými útesy a poté jsem slezl pomalu dolů do ulic. Namířil jsem si to směrem k přístavu, jelikož jsem uviděl obrys pirátské lodě. Vždy jsem chtěl z tohohle místa zmizet, od doby co zemřel můj otec, mě tu nic nedrží, ale nikdy jsem nepřišel na to jak toho docílit. Přišel jsem skoro až k lodi, když mě na chvíli oslepil nějaký záblesk. Pozorně jsem se podíval na místo odkud vycházel, po chvíli mžourání jsem rozeznal tvar dýky. Nebyla to ale jen tak ledajaká dýka, přímo uprostřed, mezi čepelí a rukojetí byl v kovu zasazený středně velký červený drahokam, pravě ten jehož světlo mě oslepovalo. Nevím co to do mě vhrklo, ale chvíli jsem zatoužil po tom tu dýku vlastnit, možná bych za ni dostal tolik hadů, kolik by mi pomohlo odtud navždy vypadnout. A tak jsem si začal připravovat plán, napadlo mě, že použiju stejný postup jako vždy, přece jen to minule vyšlo. Rozběhl jsem se směrem k muži, opět jsem do něj vrazil ramenem, abych odvrátil pozornost a rychle jsem vytáhl dýku z pochvy. Než stihlo muži něco dojít byl jsem pryč. Opět jsem se zastavil, abych si prohlédl svůj úlovek. Schoval jsem se za krabice s vyloženým zbožím a pohlédl jsem na dýku. V téhle blízkosti byla ještě krásnější než předtím. Až teď jsem si všiml toho, že celá dýka je z nějakého zubu. Sice jsem nevěděl z jakého, ale musela to být pěkná bestie, protože tak velký zuby mají jenom monstra z hlubin Korony.