William a Viktorie - POZASTAVENO (Pracovní Název)

spolubydlící

Z pohledu Viktorie:
Sedím v autě na sedadle spolujezdce. Na sobě mám černou halenku a černé kalhoty. Na klíně držím svou černou bundu. Koukám z okna ven a sleduji krajinu míhající se kolem. Po chvíli v dálce zahlédnu budovu intru, který ode dneška bude mým domovem. Když vjedeme na parkoviště před intrem, pohlédnu k místu řidiče na svého černovlasého bratra, který je stejně jako já oblečen celý v černém. Když zastaví auto, otočí se ke mně čelem a obejme mě. Já mu obejmutí opětuji. *Dávej na sebe, prosím pozor* řekne a černý pramen mých vlasů mi zastrčí za ucho.* Neboj, budu* řeknu a dám mu polibek na tvář* Budeš mi chybět* vydechnu.*Ty mě taky Vivi* smutně se na mě koukne. Znovu se obejmeme a poté oba dva vystoupíme z auta a zamířím za ním ke kufru auta, který otevře a vytáhne můj černý kufr, který položí na zem a znovu mě obejme. Poté zavře kufr auta a rozejde se zpět do auta na místo řidiče a vyjede z parkoviště. Já se i se svým kufrem na kolečkách vydám směrem ke vstupu do budovy. U okénka mi paní řekne číslo mého pokoje a podá mi klíčky se sdělením, že budu mít spolubydlící. Vezmu klíčky a vydám se z kufrem do druhého patra, kde se můj pokoj číslo 212 nachází. Před pokojem se zastavím a strčím klíče do zámku a odemknu dveře. Poté s kufrem vstoupím dovnitř a zamířím k posteli u okna, na kterou se usadím a kufr položím na zem před sebe. Nevím kolik času uplynulo, který jsem proseděla ve stejné pozici než do místnosti vtrhla hnědovlasá holka, která mě svým příchodem vylekala natolik, že jsem skončila na zemi. * Omlouvám se* zaštěbetala a natáhla mým směrem ruku a pomohla mi vstát* nechtěla jsem tě vyděsit* omluvila se mi* ale já mám spolubydlící* zakřičela a div radostí neskákala až ke stropu. Povzdychnu si nad tím, že budu muset sdílet pokoj s touto rozjařenou dívčinou. Jen jsem na ni koukla a čekala až ji to dojde. Po nějaké době ji to konečně došlo a řekla* OH, já jsem se zapomněla představit. Jsem Anet Claire Spencer* usměje se na mě. * Viktorie Marie Moore* kývnu ji na pozdrav hlavou a začnu vybalovat a jí už nevěnuji pozornost. Jakmile mám vybaleno svalím se na postel a koukám do stropu. Po chvíli na mě skočí otravná Anet a já jsem nucena odtrhnout pohled ze stropu a podívat se na ni naštvaným pohledem. A když ani po něm se na mě nepřestane válet, odstrčím ji ze sebe až spadne na zem.*Ty nejsi moc přátelsky naladěná, co* poví ze země a já odpovím * nemám proč* a pohlédnu na ni. *Tak to musíme změnit* zasměje se.* Dneska u kluků se pořádá párty. Půjdeš se mnou, že* sladce se na mě usměje. Já se na ni podívám vražedným pohledem a odseknu* Ty si klidně běž, ale já nikam nejdu* a znovu se zahledím na strop doufajíc, že se mě nebude pokoušet přemluvit, ale to jsem se zmýlila.

Pokračování příště.

Tak co si zatím o Viktorii myslíte? Nějakou dobu to bude jen z jednoho pohledu. Budou se tu potom střídat pohledy Viktorie, jejího zachránce, jejího bratra + další pohledy. Ale to nejdříve až poté, co se Viktorie setká se svým zachráncem. Takže nejdříve od druhé nebo třetí kapitoly. Budu ráda za komentáře ať vím co si o tomto příběhu myslíte a jestli má cenu ho vůbec psát.