Chci stromům bouře odkoukat,
jež rozechvějí po tak skvělé
době mé oko zúzkostnělé,
chci v dálce věcem naslouchat,
jež neunesu bez přítele,
bez sestry nesvedu mít rád.
Co všechno bouře nepřetváří,
jak pročesává čas i háj:
vše věčné je, jak mimo stáří;
jak veršík, zbylý po žaltáři,
vypadá přísný, chmurný kraj.
Je nepatrné, s čím se rveme,
a obrovité, co rve nás;
jak věci, bezejmenné, němé,
vzdejme se té, již nezmůžeme,
bouři, jež vzdouvá širý čas.
To je ten anděl, který trůní
starozákonním soupeřům:
když touhy jeho protivníků
v kov utuhnou v bojovém ryku,
cítí je pod prsty jak struny,
z nichž loudí hloubku k nápěvům.
Kdo tímto andělem byl ničen,
jenž ušetřil nás často ran,
povstane veliký a vztyčen,
tou přísnou rukou zformován,
jež laská tím, že hněte v něm.
Ten už se po vítězství neptá.
Ten ví že roste, když je deptán
větším a větším soupeřem
