Nemoc srdce /Louis Tomlinson FF/ jednodílovka

NEMOC SRDCE /jednodílovka/

Krásné středeční odpoledne! =) Jak jsem slíbila, po dloooouhé době jsem se dokopala k napsání nové jednodílovky... Je určena především k odreagování, vypnutí, prostě tolik potřebnému relaxu, takže nečekejte hluboká ani existenciální témata =D Přesto doufám, že se vám bude líbit. A že se vůbec najde někdo, kdo si ji přečte.

Psala jsem to s láskou. Ostatně jako každý příběh, který zde najdete. Pořád se to nezměnilo - nedokázala bych tvořit něco z donucení nebo jen proto, abych zaujala víc lidí. Z toho důvodu u mě nenajdete žádné sexuální motivy nebo kontroverzní témata. Jsem sentimentální romantik ze staré školy =D A proto si také vás všech, mých čtenářů, neuvěřitelně vážím. Že tu jste, že tu zůstáváte. A že i přes mé výpadky se sem vracíte. Jste skvělí! ♥ Kdybyste se se mnou náhodou chtěli spojit, mrkněte na profil zde na wattpadu - najdete tam odkazy. Mám vás ráda. A za vše děkuju!

Dobře, přestávám řečnit, hurá k příběhu!

* * * * * * * * * * * * * * *

„Končím!" řvala jsem Louimu nepříčetně rovnou do obličeje. Vzmáhal se ve mně vztek, zklamání. A především neuvěřitelná bolest. Mrkáním jsem pracně rozháněla slzy, jež mi rozmazávaly vidění, a dál svůj šílený pohled upírala na toho zpropadeného chlapa. Ach, kdyby jen neměl tak neuvěřitelně hluboké modré oči!

„Jak to myslíš," zakašlal, „že končíš?" Ani se výčitku, jež mu sálala z tváře, nepokoušel skrývat. Shlížel ke mně s němým nesouhlasem, úzké rty se mu křivily nespokojeností. „Nechceš mi říct, co ti přelítlo přes nos?"

Tím mě dopálil definitivně. Skřípala jsem zuby, celé tělo mě bolelo. „Co mi přelítlo přes nos? To vážně? Seš čerstvě po prodělaným zápalu plic! Čtyři týdny jsem se odsud nehnula. Čtyři týdny jsem se o tebe starala! A co uděláš ty? Sotva se ti trochu uleví, natáhneš si sem nějakou... nějakou..." Pohledem jsem zabloudila za jeho rameno, kde na vysoké posteli seděla drobná štíhlá zrzka s plnými rudými rty a jemnou saténovou pokrývkou, již si držela na nahém hrudníku. Dívala se na mě s pohrdáním, posměchem.

Nenašla jsem pro ni vhodné označení. Proto jsem jen trhla hlavou a zrak přesunula zpět k Louisovi. „Vážně to bylo nutný? Nevydržíš chvíli bez sexu? Nevydržíš chvíli prostě jen sám se svým nabobtnalým egem?!"

„To už snad přeháníš," zavrčel rozladěně. „Bez urážky, ale co je ti vůbec do toho, jestli si sem někoho vezmu, nebo ne? Je to můj dům! A jsem už dost dlouho plnoletej."

„Nic jsi nepochopil," zašeptala jsem zlomeně. „Nic..."

Bože. Všechno jsem podělala. Když mi před čtyřmi týdny volal Harry, že Louisovi zjistili ošklivý zápal plic a hrozí, že jej odvezou do nemocnice, bez váhání jsem se vydala do jeho domu a ošetřujícímu lékaři oznámila, že se o něj postarám. Lou měl totiž až panickou hrůzu ze špitálů. Od doby, co jeho mamka před pár lety podlehla rakovině, tam nedokázal vstoupit.

„Tak mi to vysvětli," uchopil mě za ramena, ale zuřivě jsem se mu vysmekla. „Nesahej na mě."

„Já ti fakt nerozumím!" zvýšil hlas a bezradně rozhodil ruce. „Co ode mě vlastně chceš?"

Chvíli jsem jej pozorovala, vědoma si citů, které mě zabíjely. Nic jsem mu však neřekla. Ani slůvko. Nebylo nutné, abych se ničila ještě víc. Tím, že jsem ho načapala v posteli s neznámou ženou, mi vlastně dal odpověď na všechno. Bože, jsem taková husa! Co jsem si myslela? Že když se o něj budu obětavě starat, držet ho, zatímco si horečka bude krutě pohrávat s jeho podvědomím, a když se všeho vzdám, zamiluje se do mě? Že mu dojde, kolik pro něj znamenám? A kolik jsem znamenala celé ty dlouhé roky?