Já jsem upírka?

Sen

Film už dávno skončil ale já stále zírám na obrazovku. Jsem z toho zmatená a vystrašená. Proč to DVD bylo v šuplíku a rodiče ho neschovali a proč to bylo vůbec natočený a opravdu se to stalo?
Tyto otázky mi jedna za druhou vybíhají na mysl a nedokážu si zodpovědět jedinou z nich.
Oči se mi pomalu začínají klížit.

Vypnu televizi a chci jít do postele, pak mi ale oči padnou na gauč a na spící Julču.
S povzdechem zamířím do skladu pro karimatku a rozložím si ji na zemi vedle gauče. Ještě si vyndám deku a lehnu si.

Přikryju se a zavřu oči, ale spánek nepřichází. Před očima se mi vynořuje obraz postavy a v uších mi zní jen jedna jediná otázka: Je to pravda?

Až po několika hodinách se konečně ponořím do neklidného spánku.
A zdá se mi podivný sen:

Rodiče přijedou domů, na tváři se jim zračí vyděšený výraz. Já jim přijdu otevřít, oni se ke mě rozběhnou.„Tys to viděla že jo?” zeptá se máma a chce mě pohladit po vlasech sotva se jich dotkne uskočí jako by dostala elektrický šok, nechápavě se na ni podívám „ Co se děje?”zeptám se, roztřeseným prstem ukáže na moje vlasy. Chci se nechápavě podívat na tátu, ale po něm jakoby se slehla zem. A tak se opatrně dotknu vlasů, žádný elektrický šok, nechápavě se podívám na mámu a dám si vlasy tak abych na ně viděla. V tu chvíli kdy se mi naskytne pohled na mé vlasy stuhnu, místo mých krásných světlých blonďatých vlasů, které se stáčejí do malinkých vlnek vidím černé rovné vlasy, černější než noc. Když se vzpamatuji otočím se na patě a vyběhnu do pokoje, máma za mnou něco volá ale já ji neposlouchám, prásknu za sebou dveřmi a přeběhnu k zrcadlu. Polovina možná i o něco víc mých vlasů už má černou barvu, menší část vlasů ještě ztěžka bojuje proti temnotě avšak viditelně prohrává.

Zbývá už jen jeden jediný pramínek vlasů, který se jako poslední paprsek slunečního svitu vlní uprostřed tmy, pak i ten zčerná a v tu chvíli ztratím pevnou půdu pod nohama a začnu padat neznámo kam.

Padám a padám, všude kolem mě je černočerná tma, občas se mi zdá že v ní vidím malinké zlatavé světýlko, to ale hned zmizí a zas je všude tma.

Asi po deseti minutách dopadnu do měkkého, když se zvednu a rozhlédnu se zjistím že jsem ve svém pokoji na  své posteli, nebo to alespoň vypadá jako můj pokoj, je ale jiný. Uprostřed místnosti kde má být sněhobílý kobereček je na zemi prapodivný znak , nakreslený tmavě rudou barvou která je i všude po stěnách a až hrůzně připomíná krev.

Najednou se prudce ochladí, přitáhnu nohy k bradě a obejmu je rukama, abych si alespoň trochu udržela teplo. Pohled mi padne na znak na podlaze je výraznější než předtím a chlad jako by vycházel právě z něho.

Prásk! Zavřu oči jak mě oslepí bílý záblesk světla. Když je zase otevřu uvidím uprostřed znaku stát postavu zahalenou tak že jí není vidět do obličeje, mám ale tušení kdo to je.