Firefighter [EreRi CZ] ☑

It brings you down

Šel jsem s Erenem na oběd. Zaved' nás do nějakýho levnýho bistra, který bylo pro trapnou konverzaci jako stvořený. Seděli jsme naproti sobě. Hned jak se Eren posadil, tak mě zdvořile poprosil, jestli bych mu mohl říct, jak se jmenuju. V myšlenkách jsem se vrátil do momentu, kdy se v hlavních dveřích univerzity vynořila Hange spolu s Arminem, a hlavně do toho momentu, kdy se s výkřikem mýho jména, kterej museli slyšet snad až na konci města, vyřítila mým směrem, aby mi mohla hodit ruce kolem ramen.

Nevím, jestli to Eren dokázal svejma nadlidskejma schopnostma ignorance přeslechnout, ale rozhod' jsem se, že to nebudu vytahovat a prostě jsem se mu představil. 

Potom konverzace plynula překvapivě přirozeně. Většina teda z Erenovy strany. Musel se vypořádávat s mejma sekanejma odpověďma, který jsem se rozhodnul čas od času procedit mezi zuby, když jsem zrovna neměl rty nalepený na hrnku s černým čajem.

Dozvěděl jsem se, že Eren teda fakticky nestuduje. Kvůli tátovi to prej zkoušel na lékařskou fakultu a kvůli sobě na fakultu tělesný výchovy, ale nepodařilo se mu dostat ani na jednu. Automaticky jsem se ho v tu chvíli chtěl zeptat, jestli teda někde pracuje, protože zodpovědnost z něj zrovna nečišela, ale jako tradičně mě předběhnul, když mi zavřel hubu bravurním komentářem, že se přidal do armády.

Chystal jsem se v tu chvíli naklonit hrníček k dalšímu doušku čaje, ale najednou kalná tekutina jako kdyby zamrzla těsně před okrajem.

Oči jsem neotevíral, takže na mě zaskočení asi nebylo moc znát, ale fyzicky jsem cítil, jak mi strnuly prsty kolem hrdla šálku a spolu s nimi i celá paže.

Proč by mě mělo tolik žrát, že se nějakej kluk rozhod' vejít do armády? Blbost. 

Pomyslně jsem zavrtěl hlavou a s pronesením nezaujatého ‚hm' se konečně napil.

Eren můj projev nezájmu pochopil jako výzvu k vylíčení mi co nejvíc podrobností, a tak jsem se dozvěděl prakticky všechno.

Vybral si tuhle profesionální kariéru, protože se chtěl věnovat něčemu, kde by mohl co nejvíc využívat tělo a fyzičku. Prej se mu vždycky líbilo povolání učitele tělocviku, ale když se nedokázal dostat na fakultu, tak na něj zanevřel a vydal se dráhou, která mu taky od mládí dřímala v hlavě. Neptal jsem se proč, ale Eren se zábleskem v očích vypověděl, že takhle alespoň bude moc něco bránit. Nebude moc svoje zkušenosti předávat dál, jak si to představoval, kdyby byl učitelem, ale pořád bude jeho práce k něčemu, pořád nějak přispěje společnosti a bude moc ochránit ty, které by normálně učil, jak by se měli ochránit sami.

Opět jsem nereagoval, a tak se začal vyptávat na mě. Nebyl jsem rozhodně tak sdílnej jak on, ale něco málo jsem mu o svým povolání, který mi lezlo krkem, řek'. Někde vzadu v mysli se pořád tíživě klenula představa Erena, toho rozesmátýho kluka přede mou, s vážným vojenským výrazem, v uniformě, se samopalem v ruce, na frontě, s krví na obličeji.

Začali jsme se scházet častějc. Naši první schůzku jsem chtěl několikrát v průběhu konverzace ukončit, zvednout prdel ze židle a prostě nakráčet ke dveřím od tý takzvaný restaurace a vypadnout. Ale věděl jsem, že bych ho v ten moment za tou prdelí měl. Prakticky jsem slyšel vrzání židle o podlahu, jak se zprudka zvedá a vybíhá za mnou, kdykoliv, kdy jsem si svůj odchod představil. Už v tu dobu, kdy jsem cejtil, že Erenovi nedokážu říct ne, mi bylo jasný, že se ho jen tak nezbavím.

Nějakou dobu jsme se potkávali pořád pod různejma záminkama. Hlavně z mojí strany. Blbě se mi sžívalo s tím, že se s nim chci prostě potkat jen proto... jen proto, abych se s ním potkal.