Firefighter [EreRi CZ] ☑

A silent picture

Už je to nějakou dobu, co mi začalo všechno splývat dohromady. Co nejsem schopnej najít jedinej opěrnej bod, jedinej maják, co by dokázal odlišit detaily od celku. Bílý mraky pro mě zanikly v jak šedým, tak blankytně modrým nebi. Proč bych jim vůbec měl věnovat pozornost? Mlíko, mouka, cukr; všechno bílej, papírovej, pomuchlanej sáček. Ovoce; všechno s na povrchu tvrdou bariérou a vláčnou a šťavnatou konzistencí uvnitř. Docházelo to ke stejnýmu výsledku. Kousnu si do jednoho nebo do druhýho a v obou dvou případech si můžu bejt jistej, že prvně se mi zuby zaseknou před tvrdou slupkou a hned pak zanořej do měkkýho nitra. Nebe taky bude pořád stejný a nespadne mi na palici ani mě nepozve k sobě nahoru, ať se budu nebo nebudu dívat, jestli na něm nějaký mraky jsou, nebo nejsou.

Hlavou se mi sem tam honila podobná nikam-nevedoucí rádoby filosofie, a to jsem teď jenom stál v krámě před poličkou s moukou a cukrem. Tupě jsem zíral před sebe a současně na nic konkrétního. Tupě jsem si v hlavě vyčítal zamejšlení se nad píčovinama, když přitom celej ten proces se zamejšlení nad píčovinou bylo jedno velký zamyšlení se nad píčovinou samo o sobě. Ruce mi visely bezvládně podél těla a já v sobě nenacházel motivaci je natáhnout a jedný z těch proklatejch krabiček se chopit, abych moh' zmizet zpátky domů. Nakonec přece dobře vím, pro co jsem přišel, tak proč tu ztrácim čas. Proč to prostě nepopadnu a nevypadnu.

„Máte tendenci fixovat se na drobnosti a nadměrně o nich přemýšlet jen proto, abyste nemusel myslet na existující neblahé skutečnosti, kterým odmítáte, ať už vědomě nebo podvědomě, čelit, pane Ackermane."

Ah, jasně, jo, fixace. Fixace nejsou dobrý. Musim s nima přestat.

Zatřásl jsem hlavou. Ne rychle, abych tuhle moudrou větu vypudil z mysli, i když to byl přesně můj cíl, ale pozvolna, pomalu, jako kdybych od někoho slyšel právě tu největší slátatninu pod sluncem a nemoh' uvěřit, co za sračky mu to padá z huby. 

Na moment jsem se zamyslel, nad kým nebo čím to vlastně třepu hlavou. V ústech mi nepatrně zhořklo při pomyšlení, že jednám tak, jak ode mě někdo očekával, ale nenacházel jsem sílu ani zvednout ruce, tak jak můžete čekat, že bych našel sílu vzdorovat nějaký zajetý cestičce, u který se předpokládá, že se jí vydám.

Abych to shrnul jednou větou, hezky po vzoru, bez zbytečnejch detailů: byl jsem unavenej.

Jestli jste někdo hned začal šátrat ve vlastní hlavě v pokusech vyhmátnout, kolik jste naposledy naspali hodin, a jestli jste sami unavený, tak bych Vám byl možná kdysi dal za projev debility facku, ale teď na to nemám energii. Nemám energii ani pokrčit ramenama, maximálně si tak představit, jak nima krčim. Každopádně, tady nešlo o únavu z nedostatku spánku... asi. Ta únava byla už nějakym způsobem celková.

Neklížily se mi oči. Nezůstávaly zavřený moc dlouho, když by měly bejt spíš otevřený. Nepociťoval jsem potřebu složit si hlavu na každý aspoň vzdáleně rovný ploše, která se naskytla. Už jen proto, že by to bylo krajně nehygienický, válet se někde na prochcanejch lavičkách, trávnicích a kdovíkde ještě. Když už jsem si chtěl jít někam lehnout, tak jedině do postele, ale při tomhle zamyšlení mě začalo okamžitě hryzat svědomí: neusnul bych, nevyspal bych se, ani kdybych se položil do postele, tak proč se do ní teda pokládat.

Ale zrovna tak... proč vyrážet někam na nákup, když pak strávim nezdravej počet minut, ne-li hodin, před posranym regálem s posranejma pytlíkama, který jsou plný posranejch ingrediencí, o který ani kurva pořádně nemám zájem.

„Měl byste zkusit jít ven, pročistit si hlavu. Izolovat se v pohodlí vlastního domova není v takovémto stavu ideální."

Pociťoval jsem absurdní potřebu hystericky se usmát, nebo vší silou vrazit do toho stojanu, kterej byl momentálně prapůvodcem mojí existenciální krize. Shodit ho na zem a ještě si na něj dupnout, dupnout na všechny ty fajnový pytlíčky, který se v něm producírujou, který nemusej na nic myslet a maj svatej klid.