Všichni skví se zlatem v odrazu klenotů královny noci.
Všichni třpytí se hvězdným prachem, když světlušky létají za chladného rána.
Jsme všichni tak krásní v záři matičky Luny.
Jsme všichni tak krásní, až se mi to hnusí.
Oplýváme čistotou nebe, ale pekelný hraje nám chór.
Jsme andělé, ale s křídly šedými, jak z popele.
Copak je to za beránka, když pod vlnitou kadeří něhy, skrývá krutost vlčí tlamy?
Copak je to za člověka, když pod pryskyřicovou maskou všech víl, prosvítá svraštělá kůže zrůdy?
Copak je to za lásku, když z měděného srdce jenom inkoust v litrech vytéká...
Život, něco mezi nebem a zemí.
Ovšem pouze jen to nebe, co je pod povrchem země.
Když šelma ostré má zuby, proč bych já nemohla použít ostré břitvy na tvou zdánlivou dokonalost?
Jen pojď blíž, sejmu ti tu masku všech strastí života, abys jak pták mohl k nebi vzlétnout.
Jen pojď blíž, pojďme si hrát na makové panáčky, omámení opiem, co si hrají s obnaženými dušemi.
Jen pojď blíž, ten nůž ti neublíží, nýbrž osvobodí z nekonečných okovů krásy.
Mám ráda zvuk tvého křiku.
Mám ráda zvuk, když loupu ti kůži.
Jen tiše naslouchejme krvelačnému smíchu.
Jen tiše pozorujme obnaženou tvář zrůdy.
To jsme my.
Naše pravé tváře.
Kam zmizely ty rubáše prokletých andělů?
Hoří v lidské pýše, hoří spolu s krásou naší duše.
A na černém plátně, bílá skvrna sebeklamu.
ČTEŠ
Inkoustové srdce
Random- pokud nasloucháte městu, slyšíte ruch ulice. pokud nasloucháte lesu, slyšíte šum listí ve větru. pokud nasloucháte nebi, slyšíte padání hvězd. v mém srdci však jen zvuk inkoustu, co kape ze slz andělů. -
