Na hraně Smrti

Zabít či nezabít? Kašlu na vás. Sebevražda!

  ,,To není dobrý." Hodnotila situaci Amber. A měla pravdu, i když jsem vůbec nevěděla, jestli myslí to samý co já.
  Vzala vysílačku a zamumlala do ní naší polohu a vůbec všechny tyhle nesmysly.
Lucas klidně ležel a spal. Ani bych v tuhle chvíli neřekla, že mi ještě před jednou minutou vyhrožoval. Bylo mi mizerně z toho, jak je bezmocný. A nevykládejte si to tak, že k němu něco cítím. To ne, ale je to můj kamarád, i když jsme se v tomto "životě" ještě nestihli moc seznámit. Vlastně je to snad jediný opravdový kamarád, kterého jsem kdy měla potom, co Aubrey celou tu dobu hrála proti mně.
  ,,Budou tu za chvilku. A otec bude chtít vědět, jak se to všechno stalo." Vyrušila mě z přemýšlení Amber.
  ,,Ty tu máš i taťku?" Pozastavila jsem se nad tím.
  ,,Ne, zbláznila ses? Sem se nedostane nikdo, kdo toho není hoden."
  ,,A tím chceš říct co?"
  ,,Žádní dospělí."
  ,,Takže vy všichni jste... nejste dospělí? I malé děti tu jsou?"
  ,,Některé." Pokrčila rameny.
  ,,A kdo je teda ten otec?"
  ,,Ten otec." vyplivla ironicky, ,,Je praotec Tink. Patron všech mrtvých, vlastně jen vyvolených mrtvých." Pronesla hrdě.
  ,,Tin-co?"
  ,,Pšš... už je slyším." Ztišila hlas. ,,Před pojmenováním bys to neměla vědět."
Nechápala jsem jen jednu věc, vlastně víc věcí, ale jak k sakru je může slyšet z takový dálky?
  Zastříhala jsem ušima (přes to všechno mě udivilo, že můžu těma ušima hýbat, a mimochodem já, jakožto vnímavý člověk, jsem zjistila, že mé uši jsou prodloužené a zašpičatělé) a vážně. Taky jsem je slyšela.   Sice to tu moc neznám, ale mám takový pocit, že zrovna jde asi pět lidí (vlastně nelidí) po schodech v kmeni stromu, na kterém jsme byli.
  Už jen pár schůdků a budou tu.
  Nejistě jsem se podívala na Amber. Celá se klepala a nejspíš měla strach, ale netušila jsem z čeho, když přece to ona doprovází mě. To jen ona ví, kde co je. Ne já. To já bych měla mít strach.
  ,,Vstaňte!" Zařval někdo a já si myslela, že mi prasknou bubínky. ,,Ruce za záda!" Na ohromnou větev vběhli červení nelidičky.    Jasně, to je to správný jméno.
  Viděla jsem mezi nimi i Highe.
  Pár z nich drželo v rukou nějaké super moderní zbraně. Jiní drželi připravené luky a ostatní si zase u úst přidržovali otrávené šipky.
  ,,Opovažte se hnout!" Zařval ještě hlasitěji jejich velitel. Opravdu jsem je slyšela hlasitěji, než je přirozené.
  ,,Vemte ho." Poručil Highovi bez toho, aniž by na mě přestal mířit.
  Bylo divné, že většina mířila zrovna na mě.
  High i s pár ostatními se pomalu a opatrně blížil k Lucovi. Slyšela jsem jejich kroky.   Byli až moc hlasití.
  To nemůže dopadnout dobře.
  Jeden s lukem škobrtl. Slyšela jsem, jak Luc nasál náš pach.
  Opatrně jsem se otočila. Lucas prudce otevřel oči jako by se právě probudil ze strašné noční můry. Jeho oči nebyly jeho.   Jeho duhovky byly úplně ale úplně bílé, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
  High udělal další krok.
  Lucas se na mě psychopaticky usmál.   Tušila jsem, co přijde, i když jsem doufala v opak.
  Zavrčel. Jedním výskokem se dostal na nohy, ale byl obklíčený ostatními.
  ,,Jen se hni," vyzval ho High a odjistil svůj samopal, ,,a ustřelím ti tu palici."
  Luc stále vrčel, ale poznala jsem, že nemá starch, lépe řečeno jsem to cítila. Strach by měli mít oni, a to z něj.
  Řekni tomu svýmu červenýmu kamarádovi pápá.
  ,,Highi, ne-" zkusila jsem je varovat.
Lucas po nich skočil. Nejdřív se vrhl na Highe. Byl to ale nerovný boj. Luc měl o mnoho rychlejší a intenzivnější reflexy než on. Lucas chytil Highovu hlavu tak, aby byla natočená na stranu a jednoduše mu prokous tepnu. To vše provedl tak rychle, že jsem to asi viděla jen já.
  Varovně jsem se na něj podívala a přitom zavrčela. Nelíbilo se mi, že on vraždí tyhle bytosti, ale já jsem neměla nic namítat, protože já jsem zase jedla normální lidi. Ale přesto jsem se k němu ultra rychle vrhla a srazila ho k zemi.
  Koukali jsme se na sebe.
  ,,Slez ze mě." Procedil mezi zuby.
  ,,Tak se uklidni." Štěkla jsem na něj na oplátku.
  Jeho oči nabraly opět svou barvu a já cítila, jak se mu tep zpomaluje.
  Vyděšeně a přitom překvapeně se na mě koukl.
  ,,Ty jsi..." Snažil se něco říct, ale jeden z těch červeňáků po něm vypálil. Vlastně nemířil přímo na něj, ale na mě. Viděla jsem ten náboj a nebylo nic lehčího, než se mu vyhnout. Ale tím náboj trefil Lucase přímo doprostřed hlavy. Lucase měla ta kulka zabít, ale já cítila, že ho nezabila.
  Pak se ozval další výstřel, ale byl rychlejší. Odhadla jsem ho na uspávací šipku. Než jsem stačila uhnout, šipka se mi zavrtala hluboko do zátylku.
  Lucas nevnímal, ale já ano. Jen jsem se nemohla hýbat.
  ,,Ty budeš mít, co vysvětlovat." Štěkl jeden červenej. Amber jen sklopila hlavu a podívala se na svou ruku. Sice jsem neviděla, co je na ní, ale už tehdy jsem si slíbila, že to zjistím.
  ,,Vemte je." Vydal rozkazy svým podřízeným červeňák.
  Asi nemá cenu tu popisovat to, jak jsme šli ze schodů, přičemž mě dvakrát upustili a nejmíň tak šestaosmdesátkrát (neptejte se mě, jak jsem odhadla toto číslo) s mou hlavou praštili o schody v kmenu onoho stromu.
  V tomto stavu bylo těžké rozeznávat, na který strany jdeme, nebo jestli už znovu nejsem mrtvá. Opravdu jsem neměla tušení.   Ale něco mi říkalo, že tentokrát nepoužili tytéž uspávací šipky, jako tehdy (vlastně to bylo teprve v tento čas), když jsem napadla   Amber a Lucase.
  Potom jsem přestala vnímat. Nebylo to tak, že jsem usnula, ale asi mi to nepřipadalo až tak zajímavý a ztratila jsem pozornost.