Na hraně Smrti

Výlet v kufru

  Probudila jsem se tam, kde to všechno začalo. Tedy tam, kde jsem skončila. Válela jsem si šunky v kaluži krve na zapadlé uličce New Yorku.
  Okamžitě jsem s mírou nechuti vstala ze špinavého chodníku, kterému na kráse  přidávala louže husté rudé tekutiny.
  Začala jsem se všude možně prohlížet a zkoumat má zranění. Nikde jsem neměla ani škrábaneček. Možná se mi to všechno jen zdálo. Jo, přesně tak. Nic z toho se nikdy nestalo. Uhh... jo, tak možná stalo. Uznala jsem nakonec při pohledu na svou stále krvácející ruku díky mýmu tátovi.
  ,,Dobře, musím to dát nějak dohromady." Breptala jsem si pro sebe. ,,Umřela jsem, ale vlastně neumřela, ocitla jsem se v naprosto vymyšleným světě a pak... pak." V puse mi vyschlo. Cítila jsem, že mě něco tíží na krku, ale já se na to bála podívat. Ale nějak jsem se tam podívat i chtěla a potřebovala.
  Zrak mi sklouzl k oblázku pověšeném na jednoduchém provázku na mém krku. Ale ten oblázek nebyl úplně tak bez ozdoby. Byl na něm vyrytý znak, jehož jméno mi v paměti pro svou neobvyklost utkvěje navždy.

Je to Eihwaz. Dělala se mi husí kůže už jen při pomyšlení na ni. Nemůžu něco takovýho mít na svým krku.
  Nevím, kde se ve mně ta síla vzala, ale naštvala jsem se tak, že jsem chytla provázek a prudkým trhnutím jsem ho ze svého hrdla servala.
  Držela jsem ho teď pevně ve své dlani a měla jsem pocit, jako kdyby mi četl myšlenky a pomocí jich se dorozumíval. Jako by mě prosil, abych nedělala to, co se nyní chystám udělat. Na okamžik jsem cítila, že si ho chci nasadit zpátky a až do konce života ho uctívat, ale já si ho doopravdy nechat nechtěla.
  Pevně jsem ho sevřela ve snaze ho rozdrtit, a když si možná můj mozek uvědomil, že je to zbytečné, vší silou jsem ho hodila dál do té prokleté uličky.
  Hodila jsem ho tak daleko, že už nemělo ani cenu se koukat, kam až dopadl. Já místo toho musela vymyslet, co budu dělat dál.
  Domů se asi vrátit nemůžu. Nemohla bych se podívat na mého otce, po tom všem, co mi udělal. Nebo alespoň po tom všem, co vím jistě, že mi udělal.
  Ale co máma? V té vizi vypadala dost na dně. Jaký musí být její psychický stav asi teď?
  Měla jsem spoustu takových otázek na které jsem neznala nebo nemohla znát odpověď.
  Ale každopádně jsem teď byla snad úplně živá. Asi přece jen musím žít dál, i když je to teď skoro nemožné.
  Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla znečištěného vuduchu New Yorku. Až teď jsem si ale opět uvědomila, že mě na krku něco tíží. Ne, že bych za něco cítila vinu, ale zařezávalo se mi to za krkem.
  Podívala jsem se na mé tmavě modré tričko, na kterém opět spočíval a tetelil se blahem ten šutr na provázku. Chvíli mi i připadalo, že se mi vysmívá.
  ,,Ty kráme jeden!" Trošku jsem si zanadávala, zase jsem si ho sundala a mrskla s ním ještě dál než předtím.
  A zachvilku puff a je zpátky.
  ,,Eehh... tak fajn!" Musela jsem vypadat hodně vtipně, když jsem si takhle breptala pro sebe, ale to máte tak, když si člověk neumí udržet vlastní myšlenky na uzdě.
  Nasupěně jsem vypadla z té zapadlé uličky a zamířila jsem si to domů. Teda jestli počítáte koleje jako domov.
  Nasedla jsem do podzemky a našla si tam nějaké místo na sezení. Čekalo mě ještě nejmíň sedm zastávek.
  Až teď jsem si pořádně uvědomila, že celou dobu musím jít v oblečení od krve. Ale když jsem se podívala na své oblečení, mé obavy se vytratily. Nevím, čí zásluhou to bylo, ale oblečení jsem měla suché bez jediné skvrnky. Pokrčila jsem nad tím rameny. Byla jsem za to spíš ráda, že to oblečení není od krve.
  V mém zaujatém dumání mě vyrušilo hlasité kručení v břiše. Ze vteřiny na vteřinu jsem dostala opravdu velkej hlad.
  Skousla jsem si ret. Hlad není nic tak hroznýho. To se dá přežít. Jen si stačí počkat na kolej.
   Jíst!
  ,,Co ode mě chceš?"
   Jídlo!
  ,,Co, prosím!?" Udivila se žena stojící vedle mě."
  ,,Nic... všechno-je-v-naprostém-pořádku." Kontrolovaně jsem ze sebe vykoktala.
  Ženská na mě sice vrhla pohled typu ošetřovatelky psychiatrické léčebny, ale já to nějak dokázala ignorovat.
  Hlad se teď mnohonásobně zesílil. Došlo mi, že asi nemůžu počkat až dojedu na pokoj.
  Metro zastavilo na další zastávce. Nastoupili další lidé a jeden z nich udělal osudovou chybu. Jeden muž si sedl na místo přede mnou.
  Snažila jsem se držet pod kontrolou, ale v hlavě mi znělo jen jediné slovo JÍDLO! Pohled mi sklouzl na jeho upocený krk.
  Sice nechápu, jak jsem mohla provést něco tak nechutnýho, ale jednoduše jsem se plešatýmu chlapíkovi zakousla do krku. Ne, že bych se cítila jako upír, já nevysávala krev, ale trhla jsem pouze pomocí svých zubů dozadu a tím muži způsobila okamžitou smrt.
  V puse mi zůstal kus masa. Bylo to fakt nechutný, a věřím, že vám to přijde nechutný taky a říkáte si, co se z tohoto vyklubalo. To by mě taky zajímalo.
  Tu část těla jsem ale nevyplivla, i když jsem se o to snažila. Jeho zátylek jsem slupla jako malinu.
  Jedné části mě se to dost nechutilo, ale té druhé to chutnalo a chtělo víc.
  Mé oči se trochu zamlžily a přísahala bych, že jsem viděla sebe z několika úhlů, ale i tak jsem si to nechtěla přiznávat.
  Duhovky se mi zatočily a zorničky se zase jako předtím rozšířily. Ale pak se pohled z jiného úhlu rozostřil a já se 'vrátila' zpátky do 'sebe'.
  Kolem mě se ozývaly vyplašené výkřiky, ale nikdo se nekoukal přímo na mě. Připadalo mi, jako kdyby mě přehlíželi.
  Metro zastavilo na stanici, ve které jsem měla vystoupit. Popošla jsem k východu. Když metro zasatvilo, byli jsme obklopeni ozbrojenými policisty. Strnula jsem na místě. Asi jsem tehdy tušila, že jdou přímo po mně, ale ve skutečnosti si všímali úplně něčeho jinýho. Hned vpadli do vlaku, ale mě, která stála přímo ve vchodu si nikdo z nich nevšiml. Oni mě jednoduše obešli.
  Otřesená jsem vyběhla z podzemky a zamířila jsem rovnou na koleje newyorské akademie věd.
  Proběhla jsem hlavním vstupem, kde na mě okamžitě začala pyskovat jedna učitelka, která měla nejspíš volnou hodinu trávící nad vražděním šunkového sendviče. Chudák svačina. Taková hnusná babizna.
  Co nejrychleji jsem prošla celou školu, abych mohla přijít pozdě do hodiny chemie.
  Učitelka na mě vrhla nenávistnej pohled typu: Zase ty? Už jsem doufala, že nepřijdeš.
  ,,Ale, slečno Brownová. Už jsem myslela, že se má oblíbená dochvilná studentka konečně dostaví, a místo toho jste tu vy."
  Po třídě se rozlehlo tlumené hihnání.
  Takže, abychom si to zhrnuly, předtím, než jsem umřela, jmenovala jsem se Samantha Elizabeth Brownová. Studovala jsem akademii věd a jednou za měsíc jsem nakoukla na Manhattan za rodičema. Sourozenci žádní a táta věčně ve své práci. Ovšem nevím, co si mám o něm myslet teď. Jako o svém otci.
  ,,Promiňte, paní Bakerová, já jen..."
  ,,Vy jen co? No? Jakou oslnivou výmluvou nám vytřete zrak dnes?"
  A další věc, kterou o mně zatím nevíte. Všude chodím pozdě. To jste nečekali, co?
  ,,Já..."
  ,,Sedněte si." Pronesla už o něco klidnějším hlasem.
  Sedla jsem si do lavice hned vedle mé kamarádky Aubrey.
  ,,Kdes byla?" Zamračila se na mě.
  ,,Já vlastně..."
  ,,Chcete to jít vypočítat za pana Davise sami, děvčata?" obořila se na nás učitelka.
  Záporně jsme pokorně pokývaly hlavami.
  Jakmile skončila hodina, vytratily jsme se ze třídy.
  ,,Tak kdes byla tentokrát?" Naléhala u oběda Aubrey.
  Povytáhla jsem na ni obočí. Její starost mi připadala tentokrát až moc dotěrná, jasně obvykle se o to taky zajímala, ale ne tak, jak teď.
  ,,Co je?" Nervózně reagovala na můj výraz.
  ,,Proč tě to tak zajímá?"
  ,,Eehh... víš co? Nech to bejt."
  Strčila jsem si do pusy další dávku pahnusu z naší jídelny, ale nebyl o nic chutnější, než předešlé sousto.
  ,,Seb, a kdes teda byla?"
  ,,Co?" Nechápala jsem jméno, kterým mě Aubrey oslovila.
  ,,Ptala jsem se, kdes byla."
  ,,Tys mi vážně řekla Seb? A navíc ses ptala  před chvilkou"
  ,,Ne, proč bych ti měla říkat takovýmto jménem?" Byla neklidná, vypadala jako kdyby řekla něco, o čem se neměla zmiňovat.
  Pokrčila jsem nad tím rameny.
  ,,Už musím." Nepočkala ani na kývnutí a odešla jako kdyby ji někdo pronásledoval. A ano, taky že pronásledoval. Pronásledoval ji můj tak trochu otřesenej pohled.
  I když v jistým ohledu ji chápu, že se dala na takový úprk. V pondělí jsme měli většinu hodin oddělených a ona to měla trochu časově náročnější.
  Podívala jsem se nepřátelsky na jídlo, abych přišla na jiný myšlenky (hlavně, aby mě nepronásledovala myšlenka na toho mrtvýho chlapa). To jídlo bylo opravdu odporný. A zase jsem si vzpomněla na chuť čerstvýho syrového masa.
  Dost!!! Přece nejsem kanibal!
  Nejsi. Vždyť jsem před necelou hodinou sežrala kus člověka! Hej. Já za to nemůžu a kdybych moh dát ruce nad hlavu, tak to udělám. Potřeboval jsem jen doplnit palivo. Ty tomu říkáš doplnit palivo? Vždyť jsi ze mě udělal kanibala. Snědla jsem vlastní rasu! Pff... Vlastní rasu? To ani zdaleka ne. Jak to myslíš? Zeptej se sama sebe. Myslíš, že tvá rasa si povídá s hláskem, který slyší jen oni?
  Crrr!!!! Zvoní. A do kurníku. Začínala hodina a měly jsme chemii. Ano chemii, na kterou jsme měly pana Fletchra. To bude ještě větší pyskování, než s paní Bakerovou.
  Narychlo jsem odložila tác s rozrýpaným jídlem a vyběhla jsem z jídelny.
  A co se stalo pak? Jedno slovo: au! V mých zádech se rozlila obrovská bolest, která se postupně rozlévala do celého těla.
  Spadla jsem na zem. Nějak jsem podvědomě tušila, že ztratím vědomí, ale tak se nestalo. Sice jsem se nemohla hýbat, ale pořád jsem vnímala, což byl pro mě ten nejhorší trest.
  Oči jsem nemohla otevřít, ale cítila jsem, jak mě někdo chytil a nesli mě někam úplně jinam.
  Pak jsem cítila poryvy větru a jak mě ti dotyčný dali do uzavřeného prostoru, nejspíš do kufru.
  ,,To bychom měli." Oddechl si jeden z mých únosců.
  ,,Ty jseš novej, co?" Obořil se na chlapa hlas, který jsem opravdu věrně znala. ,,To nevíš, že je extrémně nebezpečná?"
  ,,Já... "
  ,,Nasedni."
  Vůbec jsem si nebyla jistá tím halsem. Jo, někoho mi připomínal.
  ,,Pásy."
  Počkat. Je to arogantní hlas, jemný a přitom důvěrný. Aubrey.
  Chtělo se mi na ni vykřiknout, ale i kdybych mohla, měla jsem stejně pocit, že by mě ignorovala.
  Nezbývalo mi nic jiného, než čekat než auto zastaví.
  A po pár nekonečných minutách konečně taky zastavilo.
  ,,Hlavně opatrně." Zavrčel hlas mého otce. Toho jsem rozpoznala dokonale.
  Někdo začal otevírat kufr.
  Vrátil se mi do těla všechen cit a já se najednou mohla hýbat. Vyatartovala jsem z kufru takovou nelidskou rychlostí, že jsem se až sama divila.
  ,,Vy pitomci!" Vykřikl otec. ,,Že jste jí dali malou dávku!?"
  Z mého hrdla podvědomě vycházelo vrčení jako od divokého zvířete.
  V úplně bílé garáži bylo několik ozbrojených mužů. Nechápu, co si o mě myslí. Že bych je snad zabila?
  Myslíš jako toho chlapa v metru? Hej! Tos byl náhodou ty.
  ,,Ani se nehni!" Zařval asi vedoucí vojáků.
  Dostala jsem hlad.
  Už zase? Hej! Klídek, já za to nemůžu.
  S rychlostí, kterou by ti lidé jen těžko dokázali vyvinout, jsem zlomila vaz nejbližšímu ozbrojenci, který na mě mířil.
  Vědci se zbaběle rozutekli do všech stran, jen aby se přede mnou schovali.
  Ve vteřině se na mě objevily miliony červených teček. Mířily na mě teď už nabitými zbraněmi. Ale pořád váhali mě zabít.
  Ani jsem se nehla. Vyčkávala jsem, ale najednou se všichni skáceli k zemi jako kuželky.
  Nebyla jsem si jistá jestli zde vědci pořád jsou nebo ne, ale zničehonic jsem za sebou uslyšela tichý zvuk.
  Belskurychle jsem se otočila. Za mnou stála holčina asi tak o patnáct centimetrů vyšší s černými vlasy septnutými do drdolu.
  Musela jsem dost zaklonit hlavu, abych jí viděla do očí.
  Něco jsem v jejím arogantním postoji poznala.
  ,,Konečně." Odfrkla si. ,,Copak nemůžeš jen jednu hodinu zůstat v klidu?" Opovržlivě se na mě koukala.
  ,,A my dvě se známe?" Udivila jsem se.
  ,,Ty si myslíš, že tamto byla halucinace, že?" Povzdechla si.
  ,,Jo." Odvětila jsem pevně.
  ,,Pokolikátý jsi už umřela?" Ptala se, zatímco ke mě přišla blíž a obracela v rukou ten šutr s runou na provázku.
  ,,Já jsem živá."
  ,,Takže jen jednou?"
  ,,Kdo vůbec jsi?"
  ,,Potkala ses tam s Amber?" Mou otázku naprosto ignorovala.
  ,,Jo. Hele, já se ale ptala kdo jsi ty?"
  ,,Já jsem Amber."
  ,,Co? Ne, Amber je úplně vymyšlená halucinace a tobě asi taky hrabe."
  ,,Ne, ty to nechápeš. Já jsem Amber, akorát v jiné dimenzi."
  Vyrazila mi dech. Nebylo to možné. Prostě ne.
  Do místnosti vtrhli další vojáci.
  ,,Není čas. Promiň."
  ,,Co? Co chceš dělat!?"
  Vojáci namířili zbraně na ni, ale ona už tu svou držela pevně v rukách.
  ,,Najdi mě a ukaž mi tu runu." Štěkla a namířila na mě pistoli.
  ,,Poč-"
  Zastřelila mě. Bezproblému mě zastřelila.
  Spadla jsem na zem, ale pořád jsem vnímala věci dějící se okolo mě.
  Ale vojáci ji nezastřelili. Z jejich zbraní se na ni vystřelili sítě.
  Začala se vzpírat a obecně se chovala jako zvíře v zajetí. A to berte do slova. Začala vrčet a řvát jako lev, ale ve psí formě.
  A pak... tma. Jasný ro už jste jednou slyšeli: tma, lusk, voda. Ne, počkat, voda ne.
  ,,Aaaaa..." pištěla jsem a vás by určitě zajímalo proč. No, zkrátka, jak byste se cítili, kdyby jste se najednou ocitli hodně (hodně hodně hodně hodně) vysoko a hravitace by si vás přitáhla k sobě? I když těžko říct, jestli tu nějaká gravitace je. Stručně řečeno jsem padala a to dost rychle.
  A než bych vám tu stačila popsat další pocity z onoho pádu, jsem skutečně pěkně tvrdě spadla.
  ,,Au!" Zaúpěla jsem. Určitě mám zlomený nejmíň čtyři žebra. Nohy jsem necítila a ruka byla funkční jenom jedna.
  Ale mrtvá nejsem, čemuž jsem se divila. Vždyť jsem spadla z výšky nejmíň pětiset metrů. Nebylo možný to přežít. I když možná očividně bylo.
  Hned po asi půl minutě tohoto přemýšlení jsem zase usla.