Spím, mám zavřená víčka,
proto stává se mi, že zapomínám,
jak pěkné je v dešti stát,
cítit kapky na tělo dopadat
a vlasy ve větru nechat vlát.
Procitnout z krásného sna,
ruku v ruce se držet,
prožívat svá přání vnitřní,
jak polibek rozpustí chmury,
libovat si ve společné chvíli jitřní.
Já zapomínám,
že s otevřenýma očima snít mám,
procházet se tiše hvozdem,
nasávat vůně jehličí a dřeva,
žít i v každém okamžiku prostém.
Jako by byl stopnut čas,
žlutý květ dopadl na dlaň,
rozpozná ten smysl bytí
a teskná zář luny
pochopí všeho propojení.
ČTEŠ
Květy na konci podzimu
PoesíaJiž bylo hodně těžkých období a je čas na něco pozitivního, něco v čem bychom mohli najít naději. Tato sbírka v sobě má kapku světla, snad se v ní budete najít i vy.
