Jak přenádherné je nechat růst květinu,
pohlížet na její pupen,
z něhož vykvétá den co den
jemně zbarvený květ v osmou hodinu.
Barva však každý den se mění,
jednou sytě žlutou zazáří,
teplo mi až přejde po tváři.
Někdy se poddá osamění,
květ se schová a lehce zšedne,
bojím se o ni, třese se strachem,
a moje kůže chladem bledne.
Leč prochází strastmi i blahem,
vše zdolá, zdobí ji tuhý kořínek,
má i pár trpkých, bolestných vzpomínek -
dostává požehnání suchem i vlahem.
Postupně však těmi roky
každý z osmi okvětních lístků spadne,
a i rostlina na tom místě zvadne,
to ale jen dělá kroky,
rozmístí totiž sazeničky všude po světě,
jako pampeliška letí do všech koutů,
a vskutku lze spatřit, jak raší opět po létě.
ČTEŠ
Květy na konci podzimu
PoesiaJiž bylo hodně těžkých období a je čas na něco pozitivního, něco v čem bychom mohli najít naději. Tato sbírka v sobě má kapku světla, snad se v ní budete najít i vy.
