,,Opravdu si mě nepamatuješ?" sklouzla mu slza po líci a já byla zmatená. Smutně jsem zakývala na stranu na náznak 'ne'.
Bylo mi jich líto, ale nepamatuji si, kdo to je.
Pohlédla jsem na doktora, který pokukoval po mně a po papírech, které držel v ruce.
,,Nepamatuje si většinu vzpomínek, ale časem by si mohla vzpomenout, jen na ni moc netlačit." vzkázal té ženě, co tu brečela. Pouze pokývala hlavou a utřela si slzy.
,,Dnes už byste ji měli nechat odpočívat, můžete přijít zejtra." oba přikývli a pohlédli na mě.
,,Tak se tu měj sestřičko." usmál se a líbl mě na tvář. Usmála jsem se a taky se rozloučila.
,,Zlatíčko zejtra dojdu, ano?" též mě líbla, ale na čelo a usmála se. Kývla jsem a zamávala jim.
A jsem tu sama. Co se stalo? Ten kluk byl můj bratr? Ta žena moje matka?
Jsem strašně zmatená, nechci jim ubližovat.
