Znáte to, když čas běží pomaleji, než normálně? Ve skutečnosti čas běží pořád stejně, ale vám to přijde, jako by utíkal mnohem pomaleji, každá vteřina je jako minuta a každá minuta jako hodina.
Právě takhle to měla Alice. Alex byl už tři hodiny na operačním sále a ona si začala dávat vinu za to, že ho k tomu donutila. Co když to kvůli ní nepřežije? Co když nastanou komplikace ? Nejhorší na tom je, že za to všechno by mohla ona.
Svět se hroutil přímo před ní a ona s tím nic nedělala. Nechala se stáhnout taky. Opřela se o zeď, protože už jí nebavilo chodit po chodbě pořád tam a zpět. Silně se nadechla a následně vydechla.
Byli to už čtyři hodiny a ona přestávala doufat, zbyla v ní jen malá kapka naděje, které se nechtěla pustit. Pak se otevřeli dveře od sálu. Alice okamžitě zpozorněla a rychlostí blesku se zvedla ze židle, na která seděla. Uviděla doktory, jak vezou Alexovo bezvládné tělo, v tu chvíli pomyslela na nejhorší, ale pak si všimla že dýchá. Jakoby jí spadl obrovský kámen ze srdce.
„Pane doktore, jak to dopadlo?" Zeptala se Alice, když kolem ní procházel doktor, který operoval Alexe.
„No, na začátku to bylo v pořádku, pak nastaly menší komplikace, ale nakonec to dopadlo dobře. Alex je teď v umělém spánku, měl by se brzy probudit. Dneska to už ale nebude, tak jdi domů, odpočiň si a zítra můžeš přijít."
Alice poslušně přikývla a odebrala se domů.
***
Uběhl měsíc a Alex se stále neprobral, na živu ho nyní udržovali přístroje. Alice u něj byla každý den, každý den ho prosila, aby se probral a řekl jí, že je v pořádku, aby jí řekl, jak se cítí, ale nestalo se tak.
Celý měsíc Alice chodila, jak tělo bez duše. Nic jí nezajímalo, všechno jí bylo jedno. Jedině Alex jí zajímal. Dneska po práci šla opět k němu.
„Alexi, prosím, prober se. Doktoři tě chtějí odpojit od přístrojů, Alexi, prosím."Plakala Alice a čím dál víc drtila Alexovu ruku.
„Alexi, prosím, nemůžeš mě tu nechat samotnou, prosím, miluji tě," tohle si Alice přiznala už dávno, ale Alex to stejně nemohl slyšet a tak moc nemělo cenu říkat to nahlas.
Milovala na něm všechno jeho smích, jeho hlas, jeho povahu, jeho tělo, prostě všechno. Našla toho pravého, nebo v to aspoň věřila a teď přímo před ní odcházel pryč a ona s tím nemohla nic dělat.
„Já tebe taky," zachraptěl slabý hlas.
„Alexi!" Vypískla a sevřela ho v objetí.
ČTEŠ
Our World ✓
Short Story„Proč jsme se měli sejít zrovna tu ?" zeptala se. „Protože ti musím říct něco důležité a nejspíš potom odejdeš." odpověděl. „Proč bych odcházela ?" „Protože jiná reakce na to co řeknu není." řekl. Tolik si přál, aby existoval jiný způsob, jak to ří...
