Meeting of Destiny

6. díl

Mířila jsem do centra Londýna se svojí kamarádkou Erin. Měly jsme den volno, ale i tak jsme musely projít kolem studia X Factoru. Na jednu stranu jsem se modlila, abychom nepotkaly kluky, ale na druhou stranu jsem si strašně přála, abych spatřila alespoň Liama. Přání se mi splnilo, ale bohužel byl v doprovodu ostatních…
  Liam se na mě podíval, zase se usmál a kývl na mě hlavou. Erin do mě šťouchla a já se na ni nevraživě podívala. Potom jsem opětovala Liamovi pokývnutí a bedlivě sledovala, jestli si mě ostatní kluci všimli. Vypadalo to, že ne. Díkybohu… přidala jsem do kroku, abych jim neposkytla šanci, a tím jsem si vysloužila Erinin nechápavý pohled. Mávla jsem rukou a pokračovala v cestě. Za rohem jsem zpomalila a vydechla.
  „Co měl znamenat ten úprk?“ doběhla mě Erin.
„Prostě nechci upoutávat pozornost. Jakmile by mě nějaká fanynka viděla, jak na ně koukám nebo se s nimi zdravím, byla by z toho aféra.“
Erin se na mě chápavě podívala a poplácala mě po rameni. „Tak jdeme nakupovat. Aspoň si vyčistíš hlavu.“
  Sklesle jsem se usmála a následovala Erin do nejbližšího obchodu. Plně jsem doufala, že alespoň na chvíli zapomenu na to šílenství kolem Liama.

Fungovalo to. Domů jsem se vracela s kelímkem banánového shaku v ruce a asi třemi taškami v ruce druhé. Položila jsem si tašky na první schod u domu a vylovila jsem v kabelce klíče. Konečně se mi povedlo najít ten správný klíč a zasunout ho do zámku. Otevřela jsem dveře dokořán a vstoupila dovnitř. Venku už byla poměrně tma, ale v pološeru jsem rozeznala vypínač a rozsvítila světlo. Vplula jsem do svého pokoje a svalila se vyčerpaná na postel.
   Pohlédla jsem do rohu místnosti ke skříni, na které viselo ramínko se svetrem. Tím svetrem, který mi dal Liam. Zase jsem vstala a přistoupila k němu. Dotkla jsem se kvalitního materiálu a nasála jeho vůni. Takhle voněl Liam. Problesklo mi hlavou. Potom jsem si uvědomila, co to vlastně dělám a vrátila se k relaxování. Liam mi ale stále nešel z hlavy a pořád jsem na něho musela myslet. Ty oči, stydlivý úsměv, svaly, úžasné tělo, vlasy, hlas…
  Probrala jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Byla tma. Za okny jsem rozeznala pouliční světlo lamp a zaslechla jsem vzdálené troubení a motor aut. Povzdechla jsem si. Jak dlouho jsem asi spala? Zvedla jsem se na loktech a podívala se na budík na nočním stolku. 4:30 – no nazdar! Za chvíli vstávám. Právě teď jsem byla vděčná za tu tmu, protože jsem musela vypadat příšerně. Rozmačkané oblečení, ve kterém jsem celou noc spala, rozcuchané vlasy a neodlíčený obličej.
  V tu chvíli mi bylo jasné, že už neusnu. Rozsvítila jsem a zamířila do koupelny. Dala jsem se jakž takž do kupy a převlékla se do čistého oblečení.  Rozhodla jsem se, že se už vydám do studia.
   Venku jsem nasadila rychlejší tempo, a za chvíli jsem už byla v budově. Kromě „SECURIŤÁKŮ“ u vchodu, bylo studio prázdné. Vešla jsem dovnitř a zamířila do šatny. Převlékla jsem se do cvičebního úboru a vydala se do sálu. Na chodbě jsem zahlédla nějakou osobu, která právě zahnula za roh. Po špičkách jsem se vydala za osobou v mikině s kapucí. Kdo to byl?
   Zvuk mých kroků, odrážející se od zdí rozlehlé chodby, mě ale prozradil. Osoba v mikině se ohlédla a spatřila jsem v ní Liama. Tak tohle byl trapas… Přistihl mě, jak se za ním plížím, a musí si myslet, jestli nejsem šílená. Pokud si to ale myslel, nedal to na sobě znát. Nevypadal ani tak nervózně, jako vždycky.
  „Ahoj, co ty tady?“ zeptal se mě a přiblížil se ke mně. Teď jsem znervózněla pro změnu já.
„Víš, já tu pracuju,“ poškádlila jsem ho a on se zasmál.
„No ale proč jsi tu tak brzo?“
„Vzbudila jsem se a už neusnula,“ pousmála jsem se, „a co ty?“
„Harry hrozně chrápe,“
    Zasmála jsem se a poznamenala jsem: „Pokoj, kde bydlí pět kluků najednou, musí být zajímavý,“
„No to bys radši nechtěla vidět. Ty bydlíš tady v Londýně?“ zeptal se zvědavě. Přikývla jsem a přešlápla z nohy na nohu.
„Hele, nechceš si sednout támhle u bufetu?“ navrhl a já jsem jeho nabídku bez zaváhání přijala. Nemusela jsem se bát, že nás někdo uvidí a rozmázne to. Možná tak na záběrech z kamery, ale pochybuji, že by to dotyčného, co je bude sledovat, zajímalo.
  Posadila jsem se, zřejmě nebezpečně blízko Liama, protože jsem zaznamenala, jak znervózněl. Přišlo mi to roztomilé. Vždycky jsem měla radši citlivé kluky, než ty padavky, co se vydávaly za tvrďáky. Potřebovala jsem kluka, o kterého bych se mohla opřít, a který by mě vyslechl, kdykoli bych to potřebovala. Zdálo se, že Liam můj ideál kluka přesně vystihuje.
  Chvíli jsme si povídali o práci v X Factoru. Vyptával se mě, jak dlouho už dělám tanečnici a pochválil mě. Já mu to zase oplatila oceněním jeho zpěvu.
 „Nechtěla bys jít někdy ven?“ nadhodil bezstarostně, ale vycítila jsem, že je pro něho moc důležité, abych řekla „ano“.
„Liame, jsem o dost starší než ty…“ podotkla jsem, ale on dělal, že to neslyšel. „A co kluci?“ Přisadila jsem si ještě.
„O ty se nestarej. Chovají se jak malé děti. Hlavně Harry.“ V tu chvíli jsem pochopila, jak moc se Liam od ostatních kluků odlišuje. Byl citlivý, v žádném případě dětinský a byl by mi oporou, kdybych ho potřebovala i když mu bylo jenom sedmnáct, choval se mnohem víc vyspěleji než jeho vrstevníci.
  „Ráda bych si s tebou vyšla.“