Meeting of Destiny

11. díl

Zabouchla jsem za sebou dveře od bytu a pomalu se šourala do pokoje. Kabelku jsem pohodila na postel a sedla si ke stolu s laptopem. Čekala jsem, než se zapne a mezitím přemýšlela o událostech posledních pár dní. Utnula jsem to ještě dřív, než to mohlo pořádně začít, a to je dobře. Tlak médií bych nesnesla a už vidím ty články v novinách… Ten dnešní časopis mi bohatě stačil.
  Notebook se konečně rozsvítil. Najela jsem na ikonku twitteru a přihlásila se. Chvíli jsem zaskočeně hleděla na tweety, které se mi za dnešek nahromadily na profilu. Zběžně jsem je prohlédla. Každý obsahoval jméno „Liam“. Přesně to, co jsem potřebovala…
   Povzdychla jsem si a začala se vzkazy pomalu prokousávat. Děvko! Nech Liama na pokoji! Je můj! Chcípni! Zalapala jsem po dechu. Tohle snad musí být jen hrozný sen, ze kterého se za chvíli probudím. Na chvíli jsem si zakryla oči. Zhluboka jsem se nadechla a četla dál. Jsi strašně krásná. Přeju vám s Liamem, abyste byli šťastní! Koutky úst se mi mírně zvedly, ale dál to pokračovalo o něco méně úsměvně. Jsi hnusná! Jen se na sebe podívej! To si jako myslíš, že máš na to, abys mohla chodit s Liamem? To se teda šeredně pleteš!
 Rozhodla jsem se to dál nečíst a po chvíli jsem tweetla: Mezi mnou a Liamem nic není. Nemáte nic lepšího na práci než nadávat lidem, kteří vám naprosto nic neudělali?
   Už jsem chtěla notebook odložit, ale něco mě napadlo. Na twitteru jsem si vyhledala Liama a podívala se na jeho tweety. Poslední zněl: Říkáte si „Directioners“ když napadáte mojí kamarádku, protože si myslíte, že s ní chodím? Pěkně ubohé.
  Aspoň se mě zastal. Laptop jsem zavřela a vstala ze židle. Venku se začalo smrákat. Za normálních okolností bych teď byla ve studiu, ale tam mi nařídili, abych si šla po tom pádu radši domů lehnout. Spát se mi nechtělo. Nemohla jsem ani zavřít oči, protože by mi před nimi vyvstal obraz Liama.
   Vyšla jsem před dům a pozorovala západ slunce. Už mi z toho všeho bylo špatně. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a přivřela oči.

Druhého dne jsem vešla do studia poněkud váhavě. Rozhlédla jsem se po chodbě, ale Liama jsem neviděla. Pár lidí, co procházelo kolem mě a já jim pozdrav mile opětovala. Dnešek už byl jiný. Přes noc jsem si vyčistila hlavu a řekla si, že si ty hnusné urážky na twitteru vůbec nebudu brát osobně. Ty holky jsou jenom šílené fanynky, které se místo toho, aby si našly kluka a žily si svůj život, navážejí do holky, kterou považují za milenku jejich idola a tajně doufají, že se s ní rozejde a padne jim do náručí. Omyl…
   Rychle jsem se převlékla do cvičebního úboru a jakoby se nic nestalo, smála jsem se s ostatními holkami vtipu, který nám Zoe vyprávěla.
„Jsi dneska jak vyměněná!“ divila se Erin později, když jsem stály v koutě tanečního sálu a měly přestávku.
„Už jsem se přes to přenesla,“ pravila jsem vesele, ale pravda to samozřejmě tak úplně nebyla. Erin pozvedla obočí. „Takže už ti nevadí, že ti na twitteru nadávaj puberťačky, a že se o tobě píše v novinách?“
  „Jak to všechno víš? Vždyť jsem ti neřekla, proč jsem se včera chovala tak divně,“ podivila jsem se.
„O tom časopisu přeci vím, tak jsem si to odvodila. A na twitter chodím denně, takže se zas tak nediv,“ šťouchla do mě přátelsky loktem.
„Je to všechno mnohem složitější…“ povzdychla jsem si a začala: „Ten večer mi přišlo všechno dokonalý. Kino, večeře a pak mě doprovodil domů… Ale druhý ráno jsem se probudila do reality a uvědomila si to. Vždyť je mu šestnáct, proboha! A je to vycházející hvězda, kterou v médiích všichni řeší. A taky má miliony šílených fanoušků, kteří se obrátí proti každé jeho přítelkyni, protože ho chtějí mít jenom pro sebe! Víš co? Já už ho řešit nebudu!“ Usmyslela jsem si a pohodila jsem kudrnatými vlasy.