Milý deníčku, ...

Zápis číslo 1

                                                                                                                                                                 22.3. 2019

Takže jak se to vlastně dělá? Asi bych měla napsat něco jako ,,Milý  deníčku", že? Tak fajn. Zkusím to.

Milý deníčku,

tohle je fakt strašně divný. Už dlouho jsem si takhle nic nepsala. Jde o to, že se potřebuji někomu svěřit a nechci tím už zatěžovat ostatní. Asi bych ti měla trochu popsat situaci.

 No, stalo se to, že jsem se zamilovala do kluka, kterého stejně nikdy nebudu mít. Jde o to, že on mě bere jako samozřejmost, jako někoho, kdo tu pro něj pořád je. Nedávám to. Strašně moc se mi líbí chvilky s ním, ale on to tak prostě nebere a to mě hrozně štve.

Když se na mě podívá a něco mi říká o tom, co ho baví nebo zajímá, vždycky se jeho obličej tak zvláštně rozzáří...Když mě obejme, i když je to opravdu jen na malou chvilku, cítím se v bezpečí a přeju si, aby ta chvilka nikdy neskončila. Kdykoliv se ke mně chová nějak dětinsky, tak dělám, že mi to hrozně vadí, ale přitom bych chtěla, aby to dělal celý den.

To, co k němu cítím, mi asi nikdy nevrátí. Bere mě jako sestru. Ne jako kamarádku, ale jako sestru. Sice se může zdát, že v tom není rozdíl, ale je to něco naprosto jiného. kamarád je někdo, koho můžete lehce ztratit. Nikdy mu nechcete ublížit a jste tu pro něj a on pro vás. Rodina, nebo tak jak mě on vlastně bere znamená, že toho člověka nemůžete za žádných okolností ztratit. Je tam to pouto. Prostě toho člověka berete jako samozřejmost. Tohle se stalo. On mě bere jako rodinu a já jeho miluju. Jestli se to tak dá říct. 

Nejhorší na tom je, že mu to nikdy nemůžu říct, protože by to znamenalo konec. Konec toho ,,vztahu", co mezi sebou máme. 

Jsme tak stejní. Poznám na něm všechny emoce, ale lásku ke mně nebo cokoliv, co by naznačovalo, že ke mně cítí něco víc, tam prostě nevidím. 

Nechci se nějak chlubit, ale poznám na lidech, když jsou zamilovaní. Naučila jsem se to od rodičů. Z nich ta láska tak čiší...Když vidím, někoho, kdo vypadá jako moje mamka, když se dívá na taťku jak spí, vím, že je ten dotyčný zamilovaný. Je jedno do koho, ale jde to poznat. Když uvidí osobu, kterou miluje, rozzáří se mu obličej a jeho oči jsou ty nejšťastnější na této planetě. A přesně tenhle pohled u něj nevidím. 

Možná jsem i ráda. Možná je to tak lepší. Chtěla bych ho. To fakt moc, ale nejde to. Už jsem se s tím smířila. Sice to bolí, ale jednoho dne to přejde. Nebude to hned, ale brzo určitě. 

A o kom to tu vlastně pořád píšu? O jednom blbečkovi, který se mi omylem připletl do života a už je v něm víc jak měsíc (sice to není nějak dlouho, ale když si s tím člověkem 24/7 píšete a vidíte se každý týden, tak je to dost času). Zároveň doufám, že z mého života už nikdy neodejde. Nechci tohohle člověka už nikdy ztratit.

Mám tě ráda Blbečku

                                        Tvoje   *****

Jak by ses zachoval/a ty? Řekla by si mu, co k němu cítíš, nebo by si počkala až to vyprchá? Prosím, napiš mi tvůj názor. Předem moc děkuju za jakoukoliv odezvu.