Láska pro každého

3.kapitola

*Martin*

Když jsme se dostali ze školy, všichni jsme zamířili domů. Jessica s Matějem a já se Zinou. Jak jsem tak pochopil zařídili to stejně jako my.
Společné bydlení je snadná cesta jak ušetřit.

,, Máš těžký batoh." Řekl jsem, ale ona jen souhlasně přikývla a otočila stránku knihy kterou četla.
,, Nechceš si ho nést ty?" Zeptal jsem se.
Četla si dál.
Nikdy nevím jak s ní navázat konverzaci, vždycky si čte, ale už jsem na to tak trochu zvyklí.

V trolejbuse jsem seděl u okna, tak jsem toho využil a díval se z něj ven, abych zabil čas.

,,Tak!" zavřela Zina tu knihu snad nejhlasitěji co to šlo.
Lekl jsem se tak, že jsem z toho nadskočil.
,, Stavím se do obchodu." Řekla a vzala mi z klína její batoh, aby si tam dala knížku.
,, D-dobře." Vyšlo ze mě.

Když tu bichli narvala násilím do batohu mezi zbytek svých knih otočila se na mě a mile se zeptala: ,, Chceš něco?"
,,Ne dobrý." Zakýval jsem hlavou.
,,Fajn." Usmála se a hodila mi její batoh zpátky do klína.
,,Co děláš?" Vyjekl jsem.
,,Vystupuji." Řekla s úsměvem ta mrcha a vstala, aby se dostala k východu skrze lidi.
,,Zino!" Zkusil jsem na ní ještě zavolat, jenže autobus se zastavil a ona si v klidu vystoupila.

* * *

Vystoupil jsem na další zastávce.

,,Ten bágl je tak těžký!" Zanadával jsem si sám pro sebe.

Ještě štěstí že tahle zastávka je kousek od našeho bytu. Až příjde domů, tak se může těšit.

Ještě jednou jsem si pohodil s batohem, abych se mi popravil na zádech. To jsem nejspíš udělal hodně, protože se protrhl a celý jeho obsah skončil na zemi.

,,Sakra!" Vyšlo ze mě v zoufalství.

Klekl jsem si k hromadě Zininých věcí a začal je sbírat, protože batoh byl tak trochu v háji.

,, Nechcete pomoct?" Zasmál se někdo nad mou hlavou.
Zvedl jsem zrak a bylo poznat, už jen podle hlasu, že byl nějaký chlap.

Vypadal trochu starší, ale ne o moc. Měl dlouhý černý kabát a do jeho kapes měl zastrčené ruce.
Když jsem svým pohledem jel ještě výš zavadil jsem o jeho modré oči, které chránily dioptrická sklíčka.

Podíval jsem se zpátky na zem.
,,Ne díky." Odpověděl jsem potichu, ale on si nedal říct a dřepl si vedle mě.
Snažil jsem se hledět si svého a rychle sbírat věci, které jsem nešikovnou náhodnou vysypal na zem.
Vzal ze země jednu knížku a začal si jí prohlížet.
,,To teď čtěte?" Ukázal prstem na knihu.
,, Kamarádka." Odpověděl jsem.
,,Aha." Zabručel si uznale.

Všechny její knížky, penál a plnou PET láhev jsem už měl na hromadě tak, abych jí maohl vzít, ale při mé snaze jí zvednout jsem skončil neúspěšně.

,,Pomohu vám." Řekl a přestal si všímat knížky.
,, Já to zvládnu." Usmál jsem se na něho.

Pokusil jsem se Zininy věci zvednout, tentokrát se to povedlo, ale jen kousek nad zem.
Knihy mi totiž zase hned spadly i s mýma rukama na zem a já všechno musel rozdýchat, protože to byla moc velká tíha.

Muž se zasmál.

,, Čemu se jako směješ?" Zeptal jsem se ho nejvíce zlostným hlasem.
,,Nic." Řekl a pobaveně sledoval můj další pokus to všechno zvednout.

Opět s neúspěchem.

,,Jak to ta Zina dělá?" Zašeptal jsem si pro sebe, když se další pokus nevydařil.
,, Možná," začal muž, ,, požádá o pomoc." Hned jak to dořekl zvedl knihy jako nic.

Odfrkl jsem si.
Jen se na mě vítězoslavně usmíval a čekal až to řeknu.

,, Pomůžete mi prosím?" Zeptal jsem se ho a v hlase mi zněla největší prohra v mém životě.

,, Samozřejmě." Usmál se a pohodil svými blond vlasy, které měl rozpuštěné.
Nesahaly mu ani po ramena, kdybych je měl porovnat s vlasy, které má Matěj, tak je má tenhle chlapík určitě delší.

Vyrazili jsme k nám domů.

,,A vy jste?" Zeptal se mě vesele.
,,Martin." Odpověděl jsem mu suše.
Je pravda že mi tu teď nosí věci, ale neměl jsem náladu.

,,Martin?" Zarazil se.
,,Hm." Zabručel jsem.

Chvíli se na mě díval s otevřenou pusou a při tom pokračoval v chůzi.
Pak se podíval před sebe.

,, Hezké jméno." Usmál se.

Musel jsem se na něho podívat co nejvíce překvapeně co to šlo.
Čekal jsem že se bude divit, proč se tak jmenuji, když jsem holka.

Chvíli bylo ticho.

,,T-teď už Martina Horáková." Odpověděl jsem mu provinile a sklopil zrak.

,, I tak je to hezké jméno." Zasmál se.

Musel jsem se usmát.
,,A vy?" Usmál jsem se na něj.
,, Lukáš Šťastný." Podíval se s úsměvem na mě.

* * *

Cesta už netrvala ani dvě minuty, než jsme se ocitli u hlavních dveří od mého bytu. Hlavní vchod do budovy jsem nemusel otevírat, protože nám dveře podržela jedna sousedka. Vylovil jsem klíče a zastrčil do zámku.

Odemkl jsem, otevřel dveře a naznačil Lukášovi aby vešel. Lukáš vešel dovnitř a snažil si sundat botu pomocí druhé nohy.

,,To je dobrý." Přerušil jsem ho v jeho snaze.
Chvilku se na mě díval.
,, Kuchyň je tam." Ukázal jsem na dveře za ním.

Vešel a já si vyzul boty.

,, Mám je položit na stůl?" Zeptal se z kuchyně.
,,Ano!" zavolal jsem na něho a pověsil si bundu.

Když jsem vešel do kuchyně za ním díval se na mojí fotku se Zinou, kterou máme vystavenou na poličce nad kredencem.

,,To je tvá přítelkyně?" Otočil se mě a ukázal na fotku.
,,Pane bože ne!" Zavřeštěl jsem.
Otočil se zpátky na fotku.
,, Sluší ti to." Usmál se na fotku.

Musel jsem se červenat. Tohle mi nikdy nikdo neřekl!

,,No," řekl a popravil si kabát, ,, já půjdu."
,,Eh-" vyšlo ze mě ve snaze ho zastavit, aby neodešel.

Otočil se na mě a čekal co řeknu.
V tu chvíli jsem ale nedokázal říct nic.

,,Tady," vytáhl z kapsy vizitku, ,,je moje číslo."
Podal mi ji do ruky.

Podíval jsem se na ní.

,,Tak psycholog." Řekl jsem si nahlas pro sebe.

,, Promiň." Omluvil se. ,,Jinde číslo napsané nemám, tak aby sis nemyslela že ti tím něco naznačuji."

Zvedl jsem na něho zrak a on jen na mě mrknul pravým okem a vyšel z kuchyně.

Zůstal jsem tam stát s jeho vizitkou v ruce.

Jakmile se zavřely vchodové dveře, odešel jsem jak opařený do svého pokoje. Zavřel jsem dveře a hodil sebou o postel.

Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem si hlasitě zavřískat do polštáře.