Láska pro každého

4.kapitola

*Zina*

Když jsem se vracela domů, byla už skoro tma.

Nesla jsem jen jednu igelitovou tašku a vesele si broukala veselou melodii, kterou jsem si jen tak vymýšlela za pochodu.
Když jsem procházela okolo už zavřeného obchodu s oblečením, všimla jsem si letáčku přilepeném na skle výlohy.

,, Hledáme brigádníky do zvířecího útulku!" Přečetla jsem si nahlas.
Chvíli jsem se na ten leták jen tak dívala a pak jsem se rozhodla, že bych to zkusila.
Přeci jen chci se zvířaty pracovat.

Leták s adresou jsem si vyfotila na mobil a vyrazila domů.

***

Doma mě čekalo učiněné peklo.

Hned jak jsem zavřela dveře přiběhl ke mě Martin.

,,Zinooooo." Řekl dlouze a zoufale před tím než mě obejmul.

,,Co?" Zeptala jsem se ho a mojí prázdnou rukou ho obejmula nazpátek.

Jsem už na to zvyklá. Pořád má z něčeho histeráky a deprese.

,, Někoho jsem potkal." Zamumlal do mé hrudi na které měl položenou hlavu.

Zarazila jsem se.

,,Koho?" Zakřičela jsem plná zvědavosti, když jsem ho od sebe odtrhávala.

Držela jsem ho za ramena a čekala na odpověď, ale on si jen promnul ospalostí oko.

,, Proč?" Zeptal se a dal ruku dolů.
,, Chci jen vědět kdo je tvůj vyhlídnutej." Usmála jsem se.

Jakoby se do něho vrátila všechna energie.
,,Pááááni." Prohlásil a otočil se k odchodu. ,,Nepatuji se." Nervózně se zasmál a udělal první krok.

Chytla jsem ho za tričko.
,,Kampak, kampak?" Zasmála jsem se šibalsky.
,, Já vím že si to moc dobře pamatuješ." Řekla jsem a otočila ho čelem k sobě.

,,Ne! Fakt ne!" Zakřičel úplně vynervovaný.
,, Fajn." Řekla jsem úplně v klidu a pustila ho.

Chvíli se na mě díval jakoby mi nevěřil že ho nechám jen tak, ale pak zamířil do kuchyně.

Sáhla jsem po tašce a šustila jsem s ní tak aby si toho všiml.
Otočil se a zůstal stát v kuchyňských dveřích.

Z igelitky jsem vytáhla...

,,Džus." Vydechl.

Vím jak moc je má rád.

Kývla jsem a podívala se na krabici.
,,Hmmm, jahodovej." Vzdychla jsem úplně jakoby nadržená z litru sladidel.

Díval se na džus a pak se podíval na mě.
,, Mě nezlomíš." Řekl úplně vážně.
,,Kdo říkal že se o to pokouším." Bránila jsem se s úsměvem na tváři.
,,Ale víš co zlomím?" Zasmála jsem se.
,,Co?" Zeptal se s klidem a opřel se o rám dveří.

Dívali jsme se jeden na druhého.
Využila jsem toho a zvedla jsem krabicový džus do úrovně mých očí.

,,Tohle." Řekla jsem a zapružila jsem kusem kartónu naplněným sladkou tekutinou.

Díval se mi na ruce a vypadal, že by každou chvíli chtěl džus zachránit.
Pak ale najednou namířil zrak pryč.

,, Trpíš moc?" Šibalsky jsem se zasmála.
Jen zakýval nesouhlasně hlavou.
,,Jo? Protože on jo." Zašeptala jsem.
,,A volá o pomoc." Ztišila jsem hlas ještě víc.

Zakryl si uši a šel do kuchyně.

Rozběhla jsem se za ním i s krabicí.
Doběhla jsem k němu, když už stál v kuchyni.
Předklonila jsem se před něho, aby jsem mu viděla do očí a usmála se.

,,A keďže malé koníky l'úbi Boh, on l'úbi tiež aj mňa." Zpíval si a v hlase mu zněl stres.
,,Co to k*rva?" Snažila jsem se nesmát.
,,Ignoruji tě!" Zakřičel s vážností.

Když se vzteká nutí mě to smát se, jako v téhle situaci.

,, Nesměj se!" Zakřičel a sundal si ruce z uší.
,,Tak kdo to je?" Zeptala jsem se a zamávala jsem mu před očima džusem.

Chvilku se díval do země, pak vytáhl mobil a něco na něm hledal.

Čekala jsem co z něho vypadne.

Otočil mobil na mě.
Byla tam fotka nějakého muže.

,, Lukáš Šťastný." Dodal.
,,No ty p*čo." Vyšlo ze mě.
,,Co?" Zeptal se.
,, Může to být pedofil!" Vyjekla jsem, když jsem byla ještě v šoku.
,,Ne nemůže!" Zakřičel na mě Martin.
,,Jo? Jak to můžeš vědět?"
,, Vím!"
,, Řekl ti to, když ti ukazoval štěně v černé dodávce?" Zasmála jsem se.

Začal trucovat.

,, Skvělý." Řekla jsem si pro sebe.
,,Proč jsi mi to před tím nechtěl říct?" Zeptala jsem se ho.
,, Protože mě nalákal do dodávky." Řekl sarkasticky.

Musela jsem se trochu zasmát.

,, Bože, to byla jen sranda." Řekla jsem.
Otočil se na mě a nasadil výraz, který napovídal tomu že mi věří.

,,No," začal, ,,potkal jsem ho, když se ti roztrhl batoh a on mi pomohl vzít tvé knížky."
,, Počkat, můj batoh se zničil?" Přerušila jsem ho.
S pohledem do země přikývl.
,,Ale knížky jsou v pohodě?" Zeptala jsem se ještě.
,,Jo!" Zakřičel.
,,On byl tady!?" Leknutím jsem vyjekla.
,,Ano mami!" Zvýšil hlas.

Nastalo ticho.
Odkašlala jsem si.
,,A kolik mu vůbec je?" Zeptala jsem se už v naprostém klidu.
,, Podíval se do mobilu a najednou vystřelil oči z toho, jak byl překvapený.
,,No?" Postrčila jsem ho.

Skrze stisknuté zuby nasál vzduch a pak se nervózně usmál.
,,Dvacet devět."

,, Máš zaracha." Přeřízla jsem ticho, které nastalo.

Deset let rozdíl? Jsem jediná komu to přijde divný?!