creepypasty - Nightmare

13.

Seděla jsem na židli a poslouchala hlasité tikání hodin.
Zvláštní...
Nikdy jsem si těch hodin nevšimla i přes to, že v tomhle domě bydlím celý svůj život.
Zvláštní.
Sledovala jsem ručičku na hodinách mým jedním zbylým okem.
Nikdy mě nenapadlo, že bych v tak velkém domě mohla zůstat sama.
Ještě včera byl tento dům plný lidí, a teď jsem tady jen já...
Proč jenom lidi umírají ?
Proč se lidi navzájem zabíjejí ?
Dvě otázky a žádná odpověď.
Jako malá jsem to nemohla pochopit.
Jako malá jsem tady žila s mámou a dvanácti sourozenci.
Bylo nás moc, a já chtěla maminku jen pro sebe.
Máma byla hodná, se vším si dokázala poradit, ale když mě našla nad těly mrtvých sourozenců, jakoby se úplně změnila...
Chtěla jsem hodnou, veselou maminku, která by se o mě starala. Jenom o mě a nikoho jiného.
Vžádném případě jsem nechtěla někoho s očima plných slz, nadávajícího, že tohle už mi opravdu nikdy neodpustí, a že na mě zavolá policii.
Dvanáct dětí a třinácté prokleté.
Chvíli s námi žila jedna stará paní, všichni moji sourozenci jí mohly říkat babičko, ale já ne...
Já jsem se k ní nemohla ani přiblížit, protože jsem se byla třináctá.
Třináctka je prý špatné číslo, ale já ji mám ráda.
Nevěřím v babské pověry.
To mi připomíná, že už nežije, byla až moc stará a k nám domů se prostě nehodila.
Jednoho dne jí někdo zabil.
Někdo...
Nevím od kdy se jmenuji ,,Někdo", ale za svůj život jsem dostala i horší přezdívky.
Proč ?
Protože jsem byla třináctá..
Nikdo až na maminku mě neměl rád, ale maminka měla ráda i mých dvanáct sourozenců a dvanáct bylo prostě moc.
Nikdo z mých sourozenců se ke mně nechoval dobře,...
Uráželi mě a šikanovali.
Stydím se za to, že jsem si to nachala líbit.
Ale věděla jsem, že je má maminka ráda a když byla šťastná ona,... Byla jsem šťastná i já.
Netrvalo dlouho a mě postupně začalo docházet, že si s mámou bohatě vystačíme samy a doufala jsem v to, že mi těch dvanáct životů odpustí stejně jako ten jeden kdysi, když jsem otrávila babičku mých sourozenců.
Nebyla jsem odsuzována jen kvůli tomu, že jsem byla třináctá, ale narodila jsem se bez levého oka a všichni si mysleli, že jsem znamení ďábla a chtěli mě zabít hned po narození.
Díky mami, zachránila jsi mi život, ale já ti ho musela vzít...
Brečela jsem ?
Ne...
Nevadí mi to, na světě je ještě mnoho dalších nic netušících životů, ke kterým bych se mohla nastěhovat.
Kývala jsem s nohama sem a tam a u toho poslouchala nevinný ale pravidelný ťukot hodin.
Tik
Tak
Tik
Tak
Tik
Tak
Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co bude dál.
Věděla jsem, že je moje budoucnost stejně ztracená, jak moje minulost.
†
†
†
†
†
†
†
†
†
†
†
†
Jsem po dlouhé době zpět :'D
Málem jsem na to tady zapomněla, ale od teď slibuji, že posledních pár kapitol (už jich moc nezbývá) budu vydávat pravidelně 🌚👌