Remember me (CZ)

1. část - Začátek konce

Pátek 14:45

,,To stereo si klidně můžeš vzít, jestli chceš." pronáší mladý muž s černými kruhy pod očima, za které mohly poslední probdělé noci. A ano, většinou i probrečené. ,,Já nevím, přece jen jsi ho vybíral Ty. Teda kupovali jsme ho spolu, ale Tobě padlo do oka jako první a já...uhm...no trochu jsi mě uprosil." pokouší se o lehký úsměv o nic lépe vypadající starší z dvojice. Jen stěží by se dalo posoudit, který na tom byl po fyzické i psychické stránce hůř. ,,Je pravda, že jsem po něm hodně toužil, ale vždyť to znáš, časem se všechno mění." Lucas je opět na pokraji nervového zhroucení a musí se otočit ať jeho, brzy bývalý, manžel nevidí ty slzy které mu pomalu začínají smáčet celý obličej. ,,Jo, to znám. I když je to škoda, nemyslíš?" Eliott si smutně povzdechne, protože mu je jasné proč se Lucas otočil a jen zahuhňal: ,,To je, a velká...". Eliott si je vědom, že opouští svoje všechno. Svoji rodinu, kterou si tak zoufale přál. Svoji spřízněnou duši. A pomalu ho to celé užírá zaživa. Nerozumí tomu, ale přece se to děje. Jak? Jak to mohli dopustit? ,,Lui? Co se to s námi stalo? Jak jsme se dostali až sem?" ptá se tiše, ale přece to bylo dost nahlas aby to Lucase píchlo u jeho zlomeného srdce. ,,Já nevím. Asi nám už prostě vypršel čas. A my se musíme posunout dál." Eliott se potřebuje chytit krbové římsy, zamotal se s ním celý svět. Samozřejmě, že má Lucas pravdu, ale když ho to slyšel vyslovit, málem ho to srazilo na kolena. ,,A album? Co uděláme s ním?" je to první co z něj, po jeho skoro zhroucení, vypadne. ,,Album by asi mělo zůstat tady. Pro děti, to snad chápeš, že? Ale klidně si můžeš udělat kopie, myslím fotek Margot, Robbieho and Lucy. Jsi jejich otec, stejně jako já." Eliott má pocit že každou chvíli zešílí. Tak moc to bolí. ,,To bych moc rád, děkuji že jsi to navrhl." bere album do svých roztřesených rukou, ale je příliš těžké a on příliš slabý. S hlasitým bouchnutím dopadá na zem. Lucas nadskočí, probralo ho to z jeho, téměř komatózního, stavu. Eliott si kleká a začíná sbírat rozházené fotografie. Ne všechny stihli zalepit do rámečků, odkládali to na později, vždycky to dělali rádi, jako rodina. U každé fotky nechali otisky svých prstů. Jenže děti měly jeden kroužek za druhým a oba jejich otcové byli pracovně vytížení, takže těch společných chvil už nebylo tolik jako dříve. Lucas vstává a plouživými kroky přechází polovinu obývacího pokoje. ,,Počkej, pomůžu Ti." shýbá se a natahuje se po vypadených fotkách. S lehkým úsměvem zvedá jednu ze svých nejoblíbenějších. Byli na ní všichni, fotka stará necelého tři čtvrtě roku, ale přece jen na ni vypadali tak šťastně. Slavili desáté narozeniny jejich syna v Lunaparku. Byl to krásný den. ,,Ano, taky se mi ta oslava moc líbila. Jedna z těch nejpovedenějších." Eliott ví přesně, na co jeho partner myslí. Bylo tomu tak od prvního dne, až do toho posledního.

*flashback*

,,Tatínku! Vyfoť nás před Shrekem!" vesele halekal malý blonďáček. ,,A na kterého tatínka to teď bylo?" poškádlil ho Eliott, protože dobře věděl, že myslel právě jeho. Ano, nebylo to žádné tajemství, že právě on dělal ty nejlepší fotky. Lucas to vždycky rychle cvakl a bylo mu jedno, že si ani jeden nestačil nachystat svůj originální škleb. Povzdechl si a podal foťák Eliottovi. Ten se zasmál a přitáhl si svého manžela k sobě, aby mu mohl dát omluvný polibek. To si vysloužilo protočení očí všech jejich dětí a zamručení jejich starší dcery: ,,No táááák, takhle tu budeme ještě týden!" a všichni tři předstírali znechucení. ,,A co? Nelíbilo by se vám tu zůstat celý týden a užívat si všech těch skvělých atrakcí?" se zvednutou bradou oponoval Lucas. ,,No to by se nám líbilo, ale jen těžko bychom si je stihli všechny vyzkoušet když byste na sobě byli nasátí jako klíšťata." povzdechla si jejich nejmladší dcera, Lucy. ,,No no no! Tak hrozní nejsme!" Eliott pohrozil zdviženým ukazováčkem a poté všichni propukli v mohutný záchvat smíchu. Samozřejmě, že byli tak hrozní. Ale jejich děti, i když by to nikdy nahlas nepřiznaly, milovaly jejich láskyplný vztah. ,,Ok, takže všichni zaujměte pozice, nastavuji samospoušť na 10 sekund." zahalekal a odložil fotoaparát na blízkou zídku. Přesně jak to dělal vždycky. Všichni měli dost času si promyslet svoje opičinky, na rozdíl od rychlo focení jejich druhého otce. A další důvod, proč byly právě Eliottovy fotky ty nejlepší, byl ten že na nich byli všichni. Ano, jejich děti milovaly společné rodinné fotky.

Pátek 15:34

,,Takže, kdy se mám stavit pro zbytek?" Eliott si mírně odkašle aby tak potlačil ten knedlík, který se mu začíná v krku tvořit. ,,V pondělí? To budou děti na plavání a asi by bylo nejlepší, kdyby si přišel když tu nebudou. Ne že bych Tě od nich chtěl oddělovat, ale tohle vidět nemusí." Lucas je rád, že se na všem dokážou rozumně domluvit. Proto i veškeré dělení majetku probíhalo za nepřítomnosti jejich ratolestí. Přece jen jim nemusí lámat srdce ještě více. ,,Ano, to bude asi nejlepší. Stavím se po obědě, budu mít cestu kolem." , souhlasně přikyvuje a natahuje se po poslední fotce ve stejný moment jako Lucas. Konečky jejich prstů se dotknou a oba zároveň ucuknou. Věnují si zdrcené pohledy. Lucas vstává a nechá tak Eliotta fotku zvednout. Ten ještě chvíli klečí a moc si přeje aby ho jeho vlastní nohy nezradily. Není si jistý, jestli se dokáže postavit. Jeho motorika ho v posledních dnech zcela zrazovala. V hlavě jel na autopilota, ovšem fyzicky na tom byl podstatně hůře. Lucas to má obráceně. Vždycky to tak bylo. Proto se tak báječně doplňovali. Co nezvládl jeden, to za něj dokázal udělat ten druhý. Jedna duše ve dvou tělech. ,,Lás...ehm Eliotte?" tak a bylo to, už to dál nešlo, Lucas propuká v mohutný pláč. To Eliotta staví na nohy a dvěma dlouhými kroky překonává tu vzdálenost mezi nimi. Lucas couvá a nesouhlasně před sebou máchá rukama. ,,Ne ne, to nedělej. To mi rozhodně nepomůže. Jen prosím... už odejdi. Jsem úplně rozebraný a potřebuju teplou sprchu a spánek." Eliott se mlčky otáčí na patě, vrací se k albu, které pořád leželo na zemi, zvedá ho a naposledy se otáčí: ,,Tak teda v pondělí." láme se mu hlas ale chce to vydržet, alespoň dokud za sebou nezavře dveře. Poté si přehazuje svoji sportovní tašku přes levé rameno s pomalu vychází z pokoje. ,,Já tu taky nebudu. Snad to chápeš." Lucas usoudí, že ho o tom raději informuje předem. Přece jen to byla slušnost a oni to stále dodržovali. Eliott se na pár sekund zastaví, ale otočit se nedokáže. Jen kývne na souhlas a dále se šourá ke vchodovým dveřím.V autě se hroutí. Když se rozchází partneři, protože se přestali milovat, je to těžké. Ale když se rozchází dva lidé, kteří se stále milují, ale už spolu prostě nedokážou správně fungovat, je to ten nejhorší pocit na celém světě. Pořád se snaží pátrat v paměti, kdy přesně přišel ten zlom? Kdy si začali uvědomovat, že se vzájemně odcizují? Kdy přišel ten moment uvědomění, že takhle to už dál nejde? Sice na sebe už neměli tolik času jako dříve, ale to se dalo čekat když měli tři děti a oba pracovali. Nebo to tak bylo od doby, kdy přišlo na svět první dítě, ale oni si to odmítali připustit? Takže posledních deset let byla jen jakási přetvářka? Právě končí jejich patnáctiletý vztah a on je zoufalý. Všechno co znal, a všechno co byl, mělo rázem zmizet. A on na to není připravený. Ale dá se na to vůbec připravit?Lucas se sesouvá zpátky na sedačku. Poslední týdny na ni prakticky žije. Samozřejmě jen v časech, kdy děti nebyly doma. Jinak se snaží fungovat na 100%. Ale má štěstí, oni oba, jejich děti jsou prakticky dokonalé. Ano, tohle si pravděpodobně myslí všichni rodiče, ale jejich děti takové opravdu jsou. Jejich tátové se rozchází a ony byly natolik silné, že se nejen snažily v domácnosti pomáhat co nejvíce, ale dokonce je oba psychicky držely.

*flashback*

,,Lásko, říkám to naposledy, bylo by krásné mít deset dětí, ale to bychom určitě nezvládli. Věř mi." naplno se smál mladý modroočko a ještě více se přitiskl ke svému příteli. Ten jen nesouhlasně prohlásil: ,,Copak nám ani trochu nevěříš? Říkám Ti, že deset dětí bychom zvládli levou zadní!" oponoval mu Eliott ale musel se nad tou myšlenkou taky zasmát. "A jak by to vypadalo? Myslím tím Tvoji výchovu. Bret Ti skáče po hlavě a Ty mu za to ještě dáváš pamlsky." upozornil ho Lucas. Řeč byla o jejich Barzoji, který právě cupoval další okrasný polštář na který byl Lucas obzvláště pyšný. ,,Brete FUJ! Nech ten polštář a běž si ničit něco svého!" Lucas řval z plných plic i když dobře věděl, že ho Bret neposlechne. ,,Ale však ho nech, on z toho vyroste." Eliott Lucasovi rozverně prohrábl vlasy a vtiskl mu vřelý polibek na čelo. ,,Eliotte, jsou mu tři roky. Kdy, KDY přesně z toho vyroste? Ne, nic neříkej, já moc dobře znám odpověď. Nikdy. A to je díky Tvé 'výchově'...." Lucas miloval melodramatická gesta takže naznačování uvozovek si nesmírně užíval. ,,Já Tě miluju." Eliott se mu zhluboka zadíval do očí a věnoval mu vášnivý polibek. Lucas se do polibku usmál, Eliott věděl co na něho funguje. Nesnášel se za to jak lehce mu vždy podlehne. ,,Začneme s jedním dítětem a pak se uvidí. Když se jako rodič osvědčíš, potom Ti dovolím i ty další." tohle znělo fér, i když to Eliott musel uznat s těžkým srdcem. ,,Dohodnuto. A teď na něm jdeme pracovat." vymrštil se ze sedačky a hravě vyhoupl Lucase do své náruče. ,,Tak když myslíš, že se nám to tentokrát povede, pak bychom to měli zkusit. ,,Eliott miloval Lucasův zvonivý smích. Miloval na něm všechno. A nejvíce na něm miloval to, jak moc Lucas miloval jeho.