Remember me (CZ)

5. část - Pamatuj

Čtvrtek 5:25

Lucas toho moc nenaspal, ale to se dalo čekat. Ve skutečnosti byl rád za každou minutu, která se mu podařila prospat. Ale o půl šesté mu bylo jasné, že už prostě nezabere, proto se vydal chystat dětem snídaně a svačiny. Taky potřeboval kafe a svoji příležitostnou cigaretu. No, v poslední době těch příležitostí bylo víc než dost, ale když to potřeboval, tak se nedalo nic dělat.

Čtvrtek 6:52

,,Dobré ráno tati," sborově zdraví všechny tři, oblečené a do školy nachystané, děti. ,,No mě snad šálí zrak. Kdo jste a co jste udělali s mými dětmi???" Lucas nemůže uvěřit vlastním očím. V tuhle dobu je obvykle tahal z postelí. A teď tohle? Byl jako v Jiříkově vidění. ,,Ale tati, to jsme přece my!" dobírá si ho Lucy a vesele na něj vyplazuje jazýček. ,,Vy jste prostě nejlepší děti pod sluncem, je to potvrzené. A teď se pojďte pěkně najíst." jak pravil tak se stalo, neuvěřitelné.

Čtvrtek 7:58

Lucas parkuje před domem své matky, která ho už, společně s jeho tchyní, netrpělivě vyhlíží. Rukou jim pokyne aby šly za ním. ,,Dobré ráno miláčku," zdraví ho matka, ,,Dobré ráno mami, dobré ráno Emily", ,,Dobré ráno drahý" Emily zdvořile odpovídá. Lucas se pousmál, viděl v ní Eliotta, pokaždé. Cesta do nemocnice je dlouhá a tichá. Všichni jsou hluboko ve svých myšlenkách a nikdo se neodváží  tu atmosféru narušit. Lucas přemýšlí nad možností, že si Eliott nebude pamatovat vůbec nikoho. Nebo že si bude pamatovat jen svoji matku. Nebo že si bude pamatovat svoji matku i jeho, ale ne jejich děti. A tohle se pravděpodobně honí hlavou všem, tak proč o tom mluvit?

Čtvrtek 8:15

Lucas zastavuje před vchodem do nemocnice, obě ženy si vystoupí a on jede zaparkovat na blízké parkoviště. Ta cesta k Eliottově pokoji mu přijde nekonečná. Moc se bojí, je vyděšený k smrti. ,,Pane Demaury, ráda Vás vidím. Přejete si být přítomni všichni?" doktorka Clarrisonová má příjemný hlas a Lucas to dnes oceňuje více, než v dnech předchozích. ,,Ano prosím, my všichni jsme Eliottova rodina." z každé strany chytí obě svoje matky a společně vchází do pokoje. ,,Chtěla bych vás upozornit, že pan Demaury bude dezorientovaný, po nehodě byl v bezvědomí a poté uložen do umělého spánku, dejte mu pár minut na rozkoukání se." obeznamuje všechny. ,,Pane Demaury, dobrý den. Já jsem doktorka Clarrisonová a právě se nacházíte v Hôpital de la Salpêtrière, jsme fakultní nemocnice v Paříži.  Měl jste autonehodu a byl jste k nám převezen v úterý v odpoledních hodinách. Dnes je čtvrtek ráno a my Vás probudili z umělého spánku. V klidu dýchejte a nenuťte se hned mluvit. Pomalu se rozkoukávejte a až se na to budete cítít, můžete jen kývnout a pak budeme pokračovat dále."
Lucas má smíšené pocity. Radost, smutek, láska, strach, to všechno se v něm mixuje. Může přijít cokoliv a i když si stále tvrdí, že je připraven na to nejhorší, opak je pravdou. Pokud se mu zdála včerejší noc a dnešní cesta k Eliottově pokoji jako celá věčnost, potom tohle je věčnost x 1000.
Eliott si všechny pečlivě prohlíží. Doktorku, mladou sestřičku, svoji matku, Lucasovu matku, ale na Lucase se podíval pouze jednou. Jeden jediný pohled, zatímco všechny ostatní sjíždí pohledem pořád dokola. Lucas se cítí jako neviditelný, a věřte, že si v tu chvíli přál být. Tohle bolelo, moc to bolelo. Ale on to musí vydržet, teď šlo o Eliotta a ne o něj. Po nekonečných desti minutách Eliott lehce přikývne. ,,Dobrá, takže můžeme pokračovat. Tohle je Vaše matka, vedle ní stojí Vaše tchyně a vedle ní stojí Váš manžel. Poznáváte je všechny?" a bylo to. Doktorka pronesla tu otázku které se všichni tak strašně báli. To bylo podruhé co se Eliott na Lucase podíval. Poté sklopil oči a nesouhlasně zakroutil hlavou. 'Proč tu není dost kyslíku? Otevřete okno, nebo se tu udusím!' křičí Lucas ve své hlavě. Tohle se nemůže dít. Prostě ne, Eliott si musí vzpomenout. A pokud bude Lucas muset, pak mu bude všechno každý den připomínat, až do skonání světa.