Remember me (CZ)

2. část - Přes postel se nic nevyřeší

Sobota 10:30

Lucasovi pípne sms, ale má ruce od těsta, tak poprosí Robbieho aby mu ji přečetl. ,,To je tatínek. Ptá se, jestli by nás mohl dnes vzít do kina?" Lucas se celý rozklepe. To znamená další setkání. Buďto si pro ně Eliott přijede, nebo mu je odveze on. ,,Tatííí, prosím, stýská se nám po tatínkovi..." roztomile žvatle Lucy. ,,Samozřejmě, já jsem táta, ale Eliott je tatínek. Připomeňte mi ještě jednou, proč já vás vlastně tak moc miluju?" Lucas háže naoko uražený pohled. ,,Protože jsme ty nejlepší děti pod sluncem." zazubí se Margot. ,,No ano, zase si mě dostala. Umyju si ruce a zavolám tatínkovi." Lucas se vzdává a při mytí rukou se snaží psychicky připravit na telefonát. Děti to vycítí a raději si odchází hrát na zahradu. Ano, opravdu jsou dokonalé. ,,Ahoj Lui, tak ptal jsi se dětí?" Eliott zjišťuje poněkud bázlivě. ,,Vzhledem k tomu, že sms přečetl Robbie, tak jsem ani neměl šanci. Samozřejmě že všichni souhlasí, jsi jejich tatínek." Lucas si zazoufá, ale dělá to hlavně kvůli tomu, protože ví že ho Eliott bude chlácholit. ,,Ale no tak, Ty jsi taky jejich tatínek. Jen jsi s nimi teď víc, takže je logické, že já jsem ten hodnější, alespoň zatím. Po pár dnech strávených u mě budeš tatínek zase Ty." Eliott ví, že to není pravda, protože je to s nimi podobné jako s Bretem, ale co by neudělal aby Lucasovi nezvedl náladu. Udělal by pro něj první poslední. ,,Jsi stejný, jako oni. Povedli se Ti." Lucas se snaží žertovat. Musí uznat, že je to celkem úleva po včerejšku. ,,Takže mám se pro ně stavit?" Eliott raději mění téma, protože jinak by mohl sklouznout k sentimentu, a to nemůže ani jeden z nich potřebovat. ,,To bys byl moc hodný. Peču jim koláčky, tak bych je alespoň stihl dodělat a nějaké Ti nabalit." ve stejné vteřině, kdy to vypustí z úst, toho okamžitě začne litovat. Ne ne ne, nic takového. Nemůžou se vracet zpátky. Je to uzavřené a jde se dál. Na druhé straně je ticho. Lucas se proklíná a když už to chce celé hodit do outu, Eliott odpoví: ,,Děkuji, rád si nějaké vezmu. Přijedu tak do hodiny, může být? Vzal bych je i na oběd. Pokud teda už nemáš uvařeno...?" rychle dodává. ,,Na oběd chtěli koláčky, vládne tu anarchie. Takže ocením když je nasytíš i něčím výživnějším. Nachystám je a za hodinu jsou jenom Tvoji." Lucas pokládá telefon. "Děti, za hodinu tu máte tatínka. Půjdete s ním i na oběd, takže teď žádné koláčky, můžete si je vzít s sebou dát si je jako zákusek."

*flashback*

,,No, na první pokus celkem dobré, nemyslíš?" Lucas se domáhal pochvaly od svého novomanžela. Po pravdě, nebylo to poživatelné, ale věděl, že na Eliotta je vždycky spoleh. I kdyby ho přiotrávil, pro něj by stejně byl ten nejlepší kuchař na světě. ,,Lásko, nikdy jsem nejedl lepší." poté oba propukli v hlasitý smích. ,,A přesně proto jsem si Tě vzal." Lucas ho začal zahrnovat polibky. ,,Takže to nebylo kvůli mému neodolatelnému pohledu? Já jsem v šoku, Pane Demaury." Eliott se snažil hrát uraženého. ,,Ale to víte, že to bylo kvůli Vašemu neodolatelnému pohledu, vy jeden svůdníku." Lucas kopal nohama protože ho Eliott povalil na zem a začal zběsile lechtat. ,,Tak Ty si ze mě budeš dělat srandu? Pokud vím, tak jsem Tě dostal právě na tyhle pohledy, a Tobě je to teď k smíchu a budeš tím opovrhovat? Tohle si odneseš!" jako pírko si přehodil Lucase přes rameno a odnesl si ho do ložnice.

Sobota 11:30

Přesný jako hodinky. Dochvilnost je jedna z nejlepších vlastností na Eliottovi. ,,Děti, tatínek zvoní, běžte mu otevřít." Eliottova další skvělá vlastnost, je slušný a nedovolil by si do domu vstoupit bez pozvání. Už to nebyl jeho domov a on to, s veškerým sebezapřením, přijal. "Tatíííííííííí, moc si nám chyběl!" Lucas slyší ze vstupní haly a je to jakoby jeho srdcem projelo tisíc nožů. Ne, to není žárlivost, to je neskutečný smutek, protože teď mají rodiče "na příděl". Přesně toho se bál od prvního dne kdy uvítali na svět Robbieho. A teď je to tady... Veškeré jeho nejhorší noční můry se staly skutečností. A on tu jen stál a nemohl s tím vůbec nic dělat. ,,Pojď dál, děti stejně ještě nejsou připravené." samozřejmě, Eliottova výchova. Ale co, Lucas nad tím už dávno zlomil hůl. Nemohl se na ně zlobit. Byly celé nadšené, že uvidí svého druhého rodiče a stráví s ním odpoledne, že nebyly schopné si nachystat všechny potřebné věci. Batůžky s pitíčky a zabalené koláčky. Vlhčené kapesníčky a náplasti. Ano, Lucas zná své děti. A co více, zná své děti když jsou se svým druhým tátou. ,,Šup nahoru, máme zamluvený stůl na 12:00, tak aby nám ho někdo nevyfoukl!" pohrozí jim Eliott při vstupu do kuchyně a jemně je ze sebe setřesává. To jim nemusí říkat dvakrát, najednou se rozprchnou chystat si svoje věci. No jo, Lucas je na ně prostě krátký... ,,Ahoj Lui." Eliott se nervózně usmívá. ,,Ahoj Eliotte. Uhm, tady mají ještě sendviče. Neber to tak, že bych Ti nevěřil, vím že se o ně dobře postaráš, ale..." Eliott mu skáče do řeči, ,,ale znám Tě. Neboj, necítím se dotčený, právě naopak, jsi skvělý táta." Nastává trapné ticho. Jak se bavit s člověkem, který vás zná lépe než vy sami sebe a přece jen máte omezená témata o kterých se smí mluvit, protože ten člověk už do vašeho života nepatří? ",,Nezapomeň, že v úterý máme to stání. 14:30." Lucas se otáčí ke kredenci, protože se na Eliotta nedokáže dívat. Ještě ne, je to moc čerstvé. ,,Ano, vím. Budeš tam mít právníka?" Eliott se opatrně ptá. Lucas, stále otočený zády, odpovídá: ,,Ne, myslím že to zvládnu bez něho. Přece jen je to už formalita. Ty ho tam mít budeš?" mírně se pootočí, což ovšem neměl dělat. Eliott se k němu začíná přibližovat. A Lucas je nucen couvat. Až naráží na ledničku, která mu jaksi ne a ne uhnout. ,,Samozřejmě, že ho tam mít nebudu. A nemusíme tam být ani my... Zastavme to, prosím, dokud je ještě čas. Já se nechci rozvádět. Nechci vás ztratit." Lucas cítí Eliottův teplý dech a to má za následek že se mu rozklepou kolena. ,,O tom jsme se přece bavili již nesčetněkrát. Děti nikdy neztratíš, a já tu taky budu, jen už jinak. Prosím, nedělej mi to ještě těžší než to je." Lucas namítá, ale přesto ovine své ruce kolem Eliottova krku. ,,Ještě pořád se to dá zachránit. Uděláme si na sebe víc času. Pojedeme na dlouhou dovolenou. Klidně na opuštěný ostrov, jen nás pět. Sakra já ten ostrov klidně koupím a přestěhujeme se tam, pryč odsud a pryč..." tentokrát mu skočí do řeči Lucas, ,,Eliotte ale tím naše problémy nezmizí. Půjdou za námi, a Ty to dobře víš. Kolikrát jsme zkoušeli být jen my, jako rodina, pryč od všeho. Kolikrát? A vždycky vyhrála Tvoje práce. Nedokážeš si vypnout telefon ani na blbých pět minut aniž by si nešílel, že Ti možná právě volá nějaký prominentní klient. Děti Tě milují nadevše a tak to i zůstane, ale já potřebuju partnera, který tu pro mě bude. A Ty jsi tu už dlouho nebyl. Ano, včerejší vzpomínka na návštěvu Lunaparku byla opravdu krásná, ale taky mi připomněla, že to byla naše společná akce po skoro pěti měsících. A to je zoufale málo, jednou do roka. To je málo Eliotte, já potřebuju víc. Děti potřebují víc." Lucas má na krajíčku. Eliott to všechno dobře ví, ale přece jen nechápe, proč to musí všechno skončit? On se změní. Lucas mu musí dát šanci aby mu to mohl dokázat. ,,Lui, já to všechno vím. Vzájemně jsme se odcizili, a je to moje vina, ale já Tě pořád miluju, cítíš to?" jednu jeho ruku si odmotá ze svého zátylku a přikládá mu ji na svoje srdce. ,,Láska není všechno Eliotte. To nestačí a Ty to dobře víš." Lucas Eliotta silně odtahuje a tím se rozplývá i ten opar, který ho donutil se k němu přivinout. ,,A jedééééééééém!!!!" ozývá se ze schodiště. Eliott posbírá sendviče a beze slova odchází. Už toho namluvil dost.