Utíkám tmavým lesem. Je noc, v lese je mlha a vidím jen díky měsíčnímu svitu. Slyším noční lesní život a taky, že mě dohání. Už je skoro tady, už mě skoro mám. Jsem neozbrojený, nemám hůlku, nemám vůbec nic, čím bych se mohl bránit nebo jak bych mohl zůstat naživu. Tohle je moje poslední chvilka kdy jsem živý. Proč tedy vlastně utíkám?
Nic a nikdo mi nezbyl. Moji nejbližší jsou mrtvý a já jsem tak sobecký, že se snažím ještě udržet naživu? Proč to dělám? Pro koho žiju? Celý svět pohltila temnota a černá magie, má tohle ještě vůbec smysl?
V tu chvíli se zastavuji a zatřesu hlavou, jako kdybych chtěl vyhnat tyhle myšlenky ven.
Ginny, Ron, Hermiona, Fred a George, Lenka, Neville, moji rodiče, Sirius, Lupin. Moje děti.
Ti všichni a ještě víc jsou už pryč a nic a nikdo mi je nevrátí. Jsou mrtví, zabili je. Zabili je a já se nedokázal pomstít a nikdy to nedokážu. Všichni ti, co kdy stáli při mně a pomáhali mi, jsou pryč.
Zhluboka se nadechuju a opřu se zády o strom, který je mi nejblíž. Neslyším žádné kroky ani šustění listí. Možná jsem se lapkům přeci jen na chvilku ztratil a tak mám čas na několik posledních myšlenek před tím, než umřu.
Dávám ruce do kapes svých roztrhaných džín a vzpomínám si, jak to všechno začalo. Vlak, velká hostina, rozzařování do kolejí. Moje vzpomínky jsou bohužel hodně rozmazané. Nepamatuji si tvář mé manželky Ginny a už vůbec ne svých rodičů. I když, jak bych si je mohl dobře pamatovat, zemřeli, když jsem byl ještě batole.
Nahmatávám v kapse něco ve tvaru kamínku a tak ho vyndávám a chci vyhodit, než mi dojde, co to vlastně držím v rukou, co je ten kamínek zač. V rukou držím kámen vzkříšení. Tělem mi projede radost, něco, co už jsem několik měsíců, možná i let nezažil. Jestliže tohle má být poslední věc, co v životě udělám, tak toho nebudu litovat a ani si to dvakrát rozmýšlet.
V dáli slyším šustění, lapkové už se zase blíží, musí mě cítit. Teď nebo nikdy.
Odhazuji kamínek do trávy a zavírám oči. Když je znovu otevírám, kolem mě stojí několik osob.
„Zdravíme tě.“ Řekne moje máma. Otáčím se k ní a cítím, že mám v očích slzy.
„Jsi silný, neskutečně moc silný.“ Řekne můj otec a tak se otáčím na něj.
Za chvilku otáčím hlavu směrem k Siriusovy. „Brzy už bude po všem.“ Zašeptá a jeho psí oči se lesknou. Nevím, jestli je to tím efektem reality, že je vlastně mrtvý nebo tím, že má v očích slzy.
„Věděli jsme, že přežiješ.“ Slyším Freda. „Možná bez nohy nebo bez ruky ale byl jsi tu až do konce.“ Dokončuje jeho větu George a oba dva se zašklebí.
„Miluju tě, už brzy budeme spolu, všichni.“ Slyším tichý hlas Ginny a tak se otáčím k ní. Stojí u ní naše děti. Zkousnu si ret, abych ze sebe nevydal hlasitý vzlyk, a zhluboka se nadechnu. Už brzy. Zopakuji si v hlavě.
„Až do konce.“ Přeruší ticho Ronův hlas a tak se dívám jeho směrem. Stojí s Hermionou a jeho dětmi přímo naproti mně a drží v ruce pěst, jako náznak, že mi vždy věřil. Pousměji se a koukám se na půlkruh lidí. Remus a Nymfadora, profesor Snape…
„Mě by si tu nečekal, že?“ Ozve se jedovatý hlas, který nemůže patřit nikomu jinému. Střetávám se se světle modrýma očima Draca Malfoye a pomalu zavrtím hlavou. „Tak zlom vaz.“ Řekne a poté otočí hlavu někam do lesa. „Už přicházejí.“
Postavy co doteď přede mnou stáli, se rozplynou a já stojím sám v lese a čekám na smrt.
Slyším šustění, které je každou vteřinou blíž.
