•Pohled Shawna• Pondělí 12.4 New York
Je 15:00 a já nevím co dělat. Zřejmě jsem asi jeden z mála. Vždyť jsem přece v New Yorku! Tady se nikdo nenudí.
Už jsem projel úplně celý Instagram i Twitter, byl jsem se projít celkem daleko, brnkal jsem si na kytaru, ale ještě můžu jít dolů do haly. Je tam klavír.
Strčím telefon do kapsy, ze stolu vezmu klíče, zamknu pokoj a slušně sejdu schody.
Jsem tu ubytovaný v obrovském hotelu ještě na čtrnáct dní. Jelikož je to prostě New Yorký hotel, ještě před odchodem z bytu jsem si oblékl něco slušnějšího.
Očima vyhledám klavír a sednu si k němu. Skoro se propadám jak je ta židle měkká.
Prsty projedu po klávesách a začnu hrát jednu z mých nejoblíbenějších.
In my blood, pak pokračovalo Mercy, Lost in Japan, Perfectly wrong a na konec Life of the party.
Když dohraju, venku začne vykukovat slunce. Řeknu si že se půjdu projít znovu.
Rozejdu se ke dveřím, ale těsně před nimi mě zastaví Jake. Můj bodyguard.
Říká mi že venku je asi 30 lidí čekající na mě. Usměju se a přikývnu.
Jake otevře dveře, postaví se předemě a řve do davu ukřičených fanoušků, že každý maximálně dvě fotky a žádné dlouhé vybavování. Otočí se na mě a já přikývnu.
Pustí mě před sebe a já jdu mezi fanoušky. Když dofotím, chci se jít projít.
Původně mám namířeno do Starbucksu. Strašně doufám že ji tam zase uvidím.
To by mi bohatě stačilo. Jen ji vidět. Rozejdu se ale dav jde semnou.
Jake ke mně přiběhne a říká mi nenápadně: „Hele Shawne teď nikam nechoď. Ví že jsi tady a budou tě všude pronásledovat. Jestli se chceš v klidu projít, tak běž ještě tak na hodinu na pokoj a pak až teprve."
Já se vzdychem přikývnu a odcházím zpátky na pokoj.
Přijdu do pokoje a padnu do postele. Koukám do škvíry mezi záclonami a přemýšlím. Zase nad tou holkou. Cokdyž už tam nebude až se vrátím?
Já usnul. Opravdu že jo.. už je 17:00. To už tam určitě nebude! Sakra!!
Vyskočím z postele a tentokrát už utíkám ze schodů.
Vyběhnu ze dveří, aniž bych Jakeovi něco řekl. Skoro běžím s kapucí na hlavě aby mě nebylo tolik poznat.
Ke Starbucksu doběhnu celý udýchaný a pak si pomyslím: „Proč jsem nejel metrem sakra? Nebo autem?!"
Vejdu dovnitř, stoupnu si na špičky a můj cíl byl jasný. Vysoký hnědý culík a pamatuju se, že měla vínové tričko.
Támhle je! Jo! Našel jsem ji! Ale ona odchází. Vidím jak si sundává zástěru a s někým se loučí. V tom zmatku uslyším „Další!"
Otočím se a koukala na mě zase ta starší paní. Omluvím se a vyběhnu ven.
Třeba tu vyjde. Vím, že mají zadní vchod ale třeba tu alespoň projde. A prošla. Ani se na mě nepodívá. Má sluchátka v uších a jde na druhou stranu ode mě. Chci na ni promluvit. Ale mám tak hroznou trému.
Ale teď se mi vyskytla šance. Z polootevřeného batohu jí vypadla pěněženka. Dojdu k ní a zvednu ji. Teď pomalu doklusám za ní a klepu jí na rameno. Otočí se a já ze sebe vykoktám: „Tohle ti v-vypadlo."
Podám jí peněženku. Vyndá si sluchátko z ucha a řekne: „Promiň, co? Neslyšela jsem tě."
A ze mě vypadne: „Peněženka. Vypadla ti." Opatrně si jí ode mě vezme, usměje se a poděkuje. „Nejsi ty ten Sean?"
Zeptá se mě. Pozvednu obočí, usměju se a řeknu: „No.. Shawn.. ne Sean."
„No jo vlastně. Promiň. Už musím jít díky za tu peněženku."
Usmála se a pomalu se otočila ke mně zády. „Počkej!"
Vypadne ze mě aniž bych chtěl. Otočí se. „Nechceš... nechceš n-někam třeba... zajít?"
Opatrně jsem se zeptal. Ona koukne na zem, pak zpátky na mě a řekne mi:„No já nevím."
Řekne nervózně. „A tak můžu ti dát číslo?"
Nervózně na ni koukám, ona se usměje a řekne ano. „Teď už ale opravdu musím. Tak ahoj." Oplatím jí pozdrav a ona odejde. Momentálně jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
Otočím se a odejdu do hotelu. Zase padnu do postele a hlavu mám plnou myšlenek:
ale co když nezavolá...
————————————————————————
