Realita, Sny a Fantazie

I

„Tento svět, ve kterém žiji, není stvořen pro mě. Nemohu a ani nedokážu v něm žít, jako ostatní lidi, proto jsem se uzavřel do vlastní mysli, ve které mám vlastní svět."

    Z říše krásných snů mě vytrhla poklidná melodie písničky „Nothing else matter" od Metallici. Z donucení jsem otevřel oči a chvíli se rozhlížel po pokoji. Povšiml jsem si, že moji dva spolubydlící již nejsou na pokoji. Když jsem se tak koukal na jejich ustlané postele, tak mě napadla jen jediná otázka. Kdy sakra odešli? Ze zvyku jsem nadzvedl jedno obočí a pořádně se ještě jednou porozhlédl po pokoji. Všechny jejich věci již byly poklizeny, tudíž bylo zřejmé, že jsou již dávno ve škole. Převalil jsem se na záda, ruku natáhl před sebe a jen tak si ji prohlížel. Když tu nejsou, tak bych toho měl využít... kdy jindy budu zase na pokoji sám... Zamyslel jsem se a dřív, než by kdokoliv něco řekl, jsem již zasouval ruku pod peřinu.

    Po uspokojení sebe samotného jsem šel vyhodit promáčený kapesník do záchodu a začal se chystat k odchodu. Oblečen celý v černým jsem ustlal postel, vzal si kartáček s pastou z tmavě zelené skříňky, která byla hned vedle postele, a šel do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem se zděsil. Osoba, která se v zrcadle odrážela, rozhodně nevypadala jako já. Velké kruhy pod světle modrýma očima, rozcuchané tmavě hnědé vlasy a mrtvý pohled. Vypadal jsem, jako kdyby mě zrovna vykopali z hrobu, ve kterém jsem ležel x desítek let. Čas ovšem nebyl na mé straně, takže jsem pokrčil rameny, vyčistil si zuby a vrátil se zpátky do pokoje, ve kterém jsem čapl tašku a rychlím krokem opustil pokoj. Při odemykání skříňky v botárně jsem si uvědomil, že jsem zapomněl jednu velice důležitou věc. Sluchátka. Bez nich bych asi nepřežil. V rychlosti jsem se vrátil na pokoj, čapl sluchátka, které ležely na stole a běžel zpátky. Rychle jsem si nazul boty a vyletěl ze vstupních dveří, přičemž mě okamžitě profackoval vítr. Rychlím krokem jsem mířil ke brance, abych opustil onen zpropadený areál internátu. Pár desítek metrů od branky jsem již měl sluchátka v uších a vybíral si skladbu, kterou si pustím. Nakonec můj prst skončil na písni „Everybody Gets High". Zvuk jsem si dal naplno, abych ignoroval veškeré okolní zvuky a má představivost začala kouzlit. Svět kolem mě se rázem změnil do černobílé barvy. Lidi, které jsem míjel, měli zdeformovaná těla, místo oční černé spirálovité kruhy, z kterých vytékala černá kapalina a zašitou pusu. Všichni měli skleslí výraz. Jakmile začal refrén písně, tak veškeré budovy, které jsem měl nadohled, začaly hořet. V onen moment se do černobílé barvy vmísily barvy ohně. Vskutku to byl krásný pohled.

    Před vkročením do kmenové třídy jsem musel odložit sluchátka a vrátit se zpátky do reality. Ihned po otevření dveří na mě učitelka spustila, zda někdy dokážu přijít včas a pro moji smůlu byla tak naštvaná, že mě ihned začala zkoušet. Svině mě nenechá ani sednout...Pomyslel jsem si, zkřížil ruce na hrudi a jen čekal, jaké kraviny z ní vypadnou. Téměř na všechny otázky jsem jen pokrčil rameny se slovy „Nevím.". Jak bych taky něco mohl vědět, když jsem před dvaceti minutami vstával. Zkoušení hned po ránu by měl být trestný čin... Zamyslel jsem se, když do mě pořád něco hučela a zadíval se přitom ven z okna, které bylo ihned za ní. Po zkoušení šlo dost jasně vyčíst z její tváře nadměrné uspokojení, že mi opětovně dala za pět. A ty si myslíš, že mě to bude trápit? Nebo že kvůli tomu nebudu moct usnout? Ptal jsem se ji ve vlastní mysli a nasadil svůj arogantní výraz. Nakonec jsem jen máchl rukou a šel si sednout. Mé místo bylo až v poslední lavici napravo u okna, ovšem té panovačné krávě to nestačilo, a když jsem se již došel k onomu místu a hodlal usadit, tak mi přikázala, ať si sednu vedle Truhláře, který seděl v první lavici hned naproti katedry. „Si děláš prdel?" Zeptal jsem se poněkud víc nahlas, než jsem ve skutečnosti chtěl. Naštěstí mě neslyšela, či na to nechtěla reagovat. Čapl jsem svoji tašku, kterou jsem předtím tak „elegantně" hodil na zem a přesunul se opětovně dopředu. Aby toho nebylo málo, tak při posměchu ostatních spolužáků mi jeden podkosil nohu. V tu chvíli se po třídě roznesl smích všech účastníků a přísahal bych, že se i učitelka pousmála. Vstal jsem, oklepal si svoji černou mikinu, která mi sahala až pod kolena a konečně se usadil na místo, které mi bylo nařízeno.

    Že by ten den utekl jako voda se říct nedalo. Bez mých písniček jsem se mohl zbláznit. Vnímat veškeré hlasy přes hodiny a přestávky, namísto kvalitní hudby, mi rvalo uši. A ačkoliv se ten den táhl, jako žvýkačka na podrážce, tak nakonec poslední hodinu ukončil zvonek a já konečně mohl vypadnout z toho prokletého místa. Napřed jsem vyšel pryč z budovy, abych si mohl zapálit cigáro a až poté, co jsem dokouřil, jsem šel venkovním vchodem na oběd. Jak jsem dalo čekat, tak jako každý den jsem opětovně seděl sám. Kdo by si také sedal ke člověku, který celý den mlčí, má sluchátka v uších a čumí jen do mobilu. Z onoho slavného obědu jsem se moc nenajedl. Specialita, která nese název boloňské špagety, se člověk doopravdy nemohl najíst. Polouvařené špagety s omáčkou, která je nejspíš jen smíšenina protlaku, vody a soli. Z toho se člověk najíst doopravdy nemohl. Aby toho nebylo málo, tak když jsem vyšel z jídelny, začalo pršet. Sice jsem měl kapuci, ale byl jsem natolik líný si ji nasadit, že jsem obědoval svůj „senzační" účes z rána. Rychle jsem si nasadil sluchátka, pustil si další písničku a má fantazie začala opětovně pracovat. Písnička „One" Od Metallici mi umožnila vidět válečné období, které zdevastovalo veškeré okolí. Baráky byly rozpadlé a paneláky měly vždy nějaké to vykousnutí od bomb, raketometů, či granátů. Člověk by se i bál pod nimi chodit. Veškeré barvy se změnily do modrošedého odstínu a z čeho šlo, tak se kouřilo. Letadla lítala pár metrů nad zemí a střílela nebohý lidi, kteří se snažili schovat. Déšť, který pocházel i z reálného světa, mě pomalu přesvědčoval, že to je skutečné a dodával efektivitu mé představivosti.

    Pozastavil jsem se před jedním panelákem, který jakžtakž držel. Zaujala mě tam jakási silueta člověka, která vypadala, že se něčeho bojí. Zaujatě jsem jen naklonil hlavu a stále jej pozoroval. Proč asi tolik zmatkuje? Pomyslel jsem si a dřív, než bych si stihl odpovědět, tak onen člověk skočil. Ze siluety se postupně stala dospělá žena, která bezmocně dopadla pár metrů přede mě. Při nárazu se ji roztříštila hlava a krev mi ocákla obličej. Sice jsem sebou lehce škubl, ale jinak jsem byl klidný. Prohlížel jsem si ono tělo, respektive to, co z něj zbylo a v hlavě se mi honily všelijaké myšlenky. V tu chvíli mě kdosi chytl za ramenou. Cukl jsem s sebou a při otočení jsem si vyškubl sluchátka z uší. Na tak rychlý návrat do reality nejsem zvyklý. Celá zmatený jsem postřehl osobu stojící za mnou. Byla to mladá dívka s havranovými vlasy. Od pohledu mi byla známá, bodejť by ne, když studovala na stejné škole. Nasadil jsem kamenný výraz, nadzvedl jedno obočí a otráveným hlasem se zeptal. „Co chceš?"

    Dívka s tak hnědýma očima, že byly téměř až černé se mě vyděšeným hlasem zeptala. „Tys... tys to taky viděl?"

    Nechápajíc, co myslí tím „to" jsem se opětovně zeptal. „Co jako myslíš?" Popošel jsem pár kroků vzad, abych u ní nestál tak blízko.

    Dívka se s vytřeštěnýma očima podívala za mě a ukázala na místo, na které dopadla ona osoba. „To...to...toho člověka co skočil..."

    Rázem jsem pocítil, jako kdyby se mi zastavilo srdce a celým tělem mi projel mráz. Nemohla vidět něco, co se odehrává pouze v mojí hlavě... Problesklo mi hlavou a udělal jsem dalších pár kroků vzad a nespouštěl ji z dohledu. „Jak to myslíš taky? To jsi nemohla vidět... je to jen výplod mojí fantazie!" Vykřikl jsem až se kolemjdoucí ohlídli.