Realita, Sny a Fantazie

III

„Strach nám umožní nadlidské činy."

Klečící na kolenou jsem si držel hlavu a zíral do země. Neustále se všechno vlnilo a měnilo, z čehož mi bylo dosti mdlo. Chtěl jsem křičet, ale nezmohl jsem se na nic jiného než jen zírat do podlahy. Mia si jen přiklekla a položila mi jednu ruku na hlavu a druhou rukou mi vyndala sluchátko. „Ty vážně nejsi moc chytrý." Poznamenala a opřela se lokty o kolena. Rázem byl celý svět zase v pořádku. Zcela nechápajíc jsem zvedl hlavu a zadíval se Mie do očí. Stále mi přišla děsivá, avšak můj strach předčila zvědavost a koktavým hlasem jsem se ji optal. „Co... co to bylo?" Mia si podložila bradu pravou rukou a oči hodila v sloup. „No... to se blbě popisuje, když to nedokážeš ani ovládat." Kousla se do rtu a upřeným pohledem se mi podívala do očí. „Máš dar... či prokletí. Říkej si tomu jak chceš." Rychle se vyhoupla na nohy, krátce se protáhla, a aniž bych stihl mrknout, tak již seděla na kraji stolu u otevřeného okna. Zadívala se ven a nějakou tu chvíli mlčela. Měl jsem alespoň čas na vstání a oprášení kolen. „Onen dar..." Pokračovala Mia a natočila hlavu mým směrem. „Onen dar ti umožňuje cestovat do jiných realit, nebo si zdejší realitu nějak poupravit... ale nevydrží to věčně. Nanejvýš tak... dejme tomu pár sekund." S povzdechem si pročísla vlasy a pokračovala i přes to, že musela vědět, že ji absolutně nerozumím. „Jak sis už povšimnul, tak nejsi jediný, kdo tyto schopnosti má... jsou tu... eh.." Dřív, než Mia stihla dokončit myšlenku, tak se musela uchychtnout. Nechápavě jsem pokrčil obočí a celý napjatý čekal, co z ní ještě vypadne. „Jsou tu lidi, jako jsi ty... tedy... abych byla přesná, tak spíš jako já. Neber si to nějak osobně, ale správně bys neměl být schopný cestovat mezi realitami... nemáš k tomu žádné předpoklady!" Ačkoliv jsem stále nechápal, co mi zde vlastně vysvětluje, tak jsem se cítil dosti dotčeně. Dělá, jako kdybych byl nic. Co si to vlastně dovoluje! Říkal jsem si v hlavě, přičemž jsem zatnul pěst, kterou jsem rázem uvolnil. Vždyť má vlastně pravdu... jsem nicka... V tu chvíli jsem se zadíval do země a ponořil se hluboko do své hlavy, kde se schovávala samá sebekritika a sebelítost. Z tohoto temného zákoutí mé mysli mě rychle vysvobodila Mia dosti silnou fackou. „Poslouchal jsi mě vůbec, nebo jsi v mimoňlandu?!" Když jsem spatřil její naštvaný obličej, tak jsem pocítil, co je to skutečný strach. Vypadala jako zuřivý tygr, který ještě nedostal svoji sváču.

„Ji-jistě že jsem tě poslouchal." Vyletělo ze mě takovou rychlostí, že mi nejspíš nebylo ani rozumět. A ačkoliv jsem měl kupu dotazů, tak dřív, než jsem vůbec něco stihl říci, již opětovně mluvila Mia. „Je toho ještě dost na vysvětlení a ne že bych tě chtěla strašit, ale za nějakých čtyřicet sekund ti má přijít spolubydlící... a pokud vím, jsi divný a s nikým se nebavíš, takže bude lepší, když zmizím." Nechápavě jsem rychle otočil hlavou na dveře a zase zpátky. „Jak chceš zmizet z mého pokoje, když má přijít?! A jak vůbec víš, že má přijít?!" Mia mezitím co jsem se rozčiloval stihla seskočit ze stolu a urovnat si vlasy. „Nemám čas ti všechno vysvětlit... zase se uvidíme." Svoji větu zakončila lehkým avšak falešným úsměvem, přičemž se za ní ve vzduchu objevila jakási trhlina, která vyzařovala fialovobílé světlo. Mia již byla ke mně otočená zády a připravená skočit do oné věci, která mě donutila si sednout na postel. „A abych ti odpověděla... takhle zmizím." Dodala těsně před skokem do divně zářící věci, která zmizela stejně rychle jako Mia. Neuplynulo ani pět sekund a můj spolubydlící se již objevil mezi dveřmi. Odhodil si jako každý den batoh na postel, na kterou si následně lehl, vyndal mobil a čuměl dál jen do něj. Já jsem tam jen seděl pomalu s otevřenou pusou a snažil se vstřebat veškeré události, které se staly v poslední půl hodině.

Od oné pozoruhodné události již uběhlo několik dní, ale mně to tak nepřišlo. Stále jsem měl před očima Miu, její rázné zmizení a v hlavě mi zněl její hlas. Nemohl jsem se jej zbavit a všude mě pronásledoval. Bylo to jako mít neviditelná sluchátka, jenž nejdou vyškubnout a přehrávají jednu a tu samou věc pořád dokola. Občas mi i přišlo, že její až moc milý hlas dokáže překřičet mé vlastní myšlenky, což bylo absurdní, jelikož se to všechno dělo v mé hlavě. Momentálně jen ležím v klubíčku na posteli a snažím se vypudit onen hlas z mé hlavy. Jak se dalo očekávat, moc mi to nevycházelo a k tomu všemu se přidal můj otravný spolubydlící. Již třetím dnem se ptá, co mi vlastně je. Ze začátku jsem ho jen ignoroval, avšak když je schopný se optat šestkrát, nebo i víckrát za den, tak mě to dokáže vytočit. Na chvíli mi přišlo, že již mám v mysli klid, aby taky ne, když jsem pomalu usínal. To by ovšem nebylo ono, kdyby mě z mého spánku nevytrhl spolubydlící, který zrovna přišel a evidentně již automaticky položil svoji přihlouplou otázku „Co je?". Tím rázem jsem se vytočil, prudce vstal z postele, křečovitě vzal veškeré věci, které denně nosím u sebe a vypadl z místnosti. Na chvíli jsem se zastavil na chodbě, abych si mohl připravit sluchátka. Když všechno bylo tip ťop tak jsem se vydal pryč. Cestou mě krátce zdržela vychovatelka, kterou jsem jednoduše odbyl, že si beru vycházky již dnes.

Pár hodin jsem se jen tak poflakoval venku. Procházel jsem zdejší sídliště, poté lesy, a nakonec jsem skejsnul na kraji louky, kde se nacházela lavička. Byla krásně schována pod listnatými stromy, které utvořily krásný oblouk nad posedem. Široko daleko nebyl žádný člověk, tudíž to bylo ideální místo na odpočinek a pročištění mysli. Chvíli jsem pouze seděl a kochal se loukou, která končila kdesi za mírným kopečkem. Hvězdy na obloze zde šli nádherně vidět a já se cítil jako v ráji. Na tomto místě jsem neslyšel žádné hlasy, neviděl před očima divnou dívku, jenž mizela ve světle. Nic takového, měl jsem svůj klid. Takový klid, že jsem si po chvíli lehl a zadíval se na větve stromů, jenž se proplétaly a utvořily tak jednu nádherně velkou korunu. Nasadil jsem si sluchátka a pro doplnění již tak nádherné atmosféry jsem si pustil skladbu Reflektor od interpretů Marshmello a Lil Peep. A aniž bych postřehl, obloha se zbarvila do fialova, tráva zmodrala a z lavičky, na které jsem tak pohodlně ležel, se stali pouhé dřevěné špalky. Neměl jsem sebemenší ponětí, či podezření, že jsem se opětovně ocitl na jiném místě. Jediné, co mě momentálně zajímalo, byly ty větve, které se vůbec nezměnily.

Otevřel jsem oči a zadíval se opětovně na větve, jenž jsem předtím s takovým úžasem pozoroval. V uších se mi neustále opakovala jedna a ta samá skladba. Chvíli jsem byl v klidu, náhle jsem však celý zděšený vyletěl a koukl se na hodiny. Ovšem namísto mobilu, který jsem neustále tak silně svíral, jsem měl v ruce jakýsi oblázek, do kterého byl zapíchnut jack od sluchátek. Nechápavě jsem zíral do dlaně a snažil se přijít, odkud ta hudba hraje. Dřív, než jsem na to přišel jsem zaznamenal, jak se vedle mě cosi mihlo. Odvrátil jsem zrak od oblázku a pootočil hlavu na neznámou věc. Jakmile jsem si uvědomil co, nebo spíše kdo to je, tak jsem pocítil takový šok, který by mi dokázal zastavit srdce. Stála tam Mia a spolu s ní ještě nějaká menší a očividně mladší blonďatá dívčina. Mia se na mě nahněvaně dívala a něco říkala, avšak já ji díky sluchátkům neslyšel. Dřív, než jsem si je stihl vyndat, tak jsem měl již její podrážku na svým hrudníku. Skopla mě z dřevěných špalků na zem bez ohledu na ublížení. Pak se vše semlelo strašně rychle. Dřív než bych se nadál, tak nade mnou stála rozkročená Mia a skláněla se, aby mě chytla. A ačkoliv jsem nikdy nedokázal řádně číst v tváři, tak jsem dokázal odhadnout, že se hněvá. Chytla mě za límec a začala se mnou třást, přičemž mi vyškubla sluchátka a já se rázem zjevil v normálním světě. Byl jsem tam zcela sám. Pouze jsem se válel na zemi za opěradlem lavičky. Opravdu jsem nevěděl, co si o tom vlastně mám myslet, a tak jsem si raději nemyslel vůbec nic a bral to tak, že se to nestalo. Když jsem ovšem vstával, tak se před lavičkou objevila trhlina, která vyzařovala fialové, modré, a hlavně bílé světlo. „Prosím tohle už ne..." Poznamenal jsem si pro sebe a rychlostí mrknutí se před lavičkou zjevila Mia a ta divná malá holčina.

„Jsi hluchej nebo co?! Říkala jsem ti, že potřebujeme tvoji pomoc a ty se přemístíš sem?!" Spustila na mě Mia, přičemž se její "parťačka" tiskla k její ruce.