Realita, Sny a Fantazie

II

„Každý sen je jen odraz našich tužeb, strachu a šílenství."

S vyděšeným výrazem jsem nespouštěl dívku z očí. Nevěděl jsem, co si o tom všem mám pomyslet. Nemohla vidět to, co jsem si právě vymyslel. Vše, co každý den vidím, se děje jen v mojí hlavě a nic jiného. Uklidňoval jsem sám sebe v mysli a dívka mezitím udělala krok vpřed a pomalu natahovala ruku. Začal jsem couvat a rychle se rozhlížel, kudy bych mohl utéci. „Prosím neutíkej." Řekla a udělala dalších pár kroků. To samé jsem udělal já, avšak zastavila mě stěna paneláků. Rychle jsem se podíval nad sebe, pak kolem sebe a z plánovaného útěku se stalo plánované napadaní. Je to jenom holka...to snadno odstrčíš... nebo odkopneš... Dodával jsem si kuráž, zatnul pěst a prudce proti ní vykročil. Pravou nohu jsem již zvedal a plánoval ji kopnout do žeber. Sice jsem nikdy nijak nebojoval, ale byl jsem si jist, že toto zabere. To, co jsem ovšem nečekal, byla její rychlost. Rázem z vyděšené dívky se stala mašina na zabíjení. Stihl jsem si pouze povšimnout změnu jejího výrazu. Rychle se skrčila k zemi, přičemž ji moje noha proletěla těsně nad hlavou. V tu chvíli natáhla nohu a otočila se na ruce tak ladně, že mě s ní podkosila. Při dopadu na zem jsem si celkem dost narazil zadek, ale víc mě bolela rána o stěnu paneláku, který byl blíž, než jsem se domníval.

„Proč jsi tak blbej?" Zeptala se dívka s dříve tak něžným hlasem. „Myslela jsem, že když budu hrát vystrašenou, tak se mnou budeš soucítit." Povzdychla si a narovnala se. Urovnala si své havranově černé vlasy a přišla ke mně blíž. „Jsem Mia..." Řekla, když natahovala ruku, aby mi pomohla vstát.

Stále jsem byl vystrašený a váhal, zda ji chytit za ruku. Jinou možnost asi nemáš... když se pokusíš utéct na jakoukoliv stranu, tak tě může kopnout do břicha a budeš zase na začátku... Zamyslel jsem se a s nedůvěřivým pohledem její pomoc přijal. Pevně se ji chytil a vyhoupl se zpět na nohy. Pokusil jsem si oklepat vodou nasáklou mikinu, ačkoliv to bylo zbytečné. Narovnal jsem se a snažil se vyhýbat jakémukoliv očnímu kontaktu. „Já jsem Re..."

„Regar... já vím..." Řekla místo mě a jen se usmála. Vskutku měla kouzelný úsměv, avšak bylo v něm cosi, čeho by se každý chlapec, či muž bál. Respektive v jejím výrazu. Úsměv napovídal, že se jedná o milou dívku, která by v životě neublížila mouše, avšak její oči říkaly pravý opak. Když se člověk zakoukal do jejích temných očí, tak měl pocit, jako kdyby padal do mělké studny, do které jej sama strčila. Celý zmatený a beze slov jsem tam jen stál a koukal do země. Mia se z ničeho nic ke mně naklonila a tiše řekla. „Tak zase jindy." Při pocítění jejího dechu na mým krku mi projel mráz po zádech, avšak dřív, než jsem se na ni stihl podívat, tak do mě strčila. Zavrávoral jsem a opětovně dopadl na zadek. Při dopadu jsem zavřel oči a když jsem je opětovně otevřel, tak tam již Mia nebyla. Rozhlížel jsem se na všechny strany, ale nikde jsem ji neviděl. Jako kdyby se vypařila. Jestliže jsem byl do teď zmatený a vyděšený, tak co jsem měl být teď? Sám jsem to nevěděl. Prudce jsem vstal a rozeběhl se směrem na internát. Tohle se přeci nemohlo stát! Vždyť najednou zmizela! Kam by se poděla?! KAM?! Křičel jsem na sebe ve své mysli. Když jsem konečně doběhl na pokoj, tak jsem za sebou prudce zabouchl. Celý udýchaný s vystrašeným výrazem jsem si později všimnul, že na mě zírají spolubydlící. Asi si říkali, co mi šiblo, jelikož jsem nikdy takhle nepřiběhl a rozhodně jsem nikdy nevypadal tak vystrašeně. Cítil jsem se v tu chvíli dosti trapně, ale toho jsem si sotva povšimnul. Ačkoliv byly tři hodiny odpoledne, tak jsem se vysvlekl do trenek a lehl si do postele. Převalil jsem se tak, abych byl čelem ke stěně a v hlavě si stále říkal, že to nebylo skutečné. Mia... to podkosení... všechno.. všechno jsem si to musel jen představovat!

Od onoho incidentu se můj denní harmonogram zásadně změnil. Sluchátka jsem úmyslně nechával uschované ve skříňce, do školy jsem vždy chodil za nějakými skupinkami a při hodinách jsem se snažil dávat pozor, co to jen šlo. Bylo to sice již pár dnů, ale já jsem stále měl pocit, že mě ta holka sleduje. Neměl jsem sebemenší ponětí, zda byla výplod mojí fantazie, či byla skutečná. V životě jsem neměl tak živou představu člověka, který by mi dokázal podkosit nohy. Připadal jsem si jako blázen.

Dny ubíhaly neskutečně rychle a asi po nějakým tom druhým týdnu jsem se odhodlal si vzít sluchátka. Do školy jsem měl jít na devátou hodinu, a tak jsem si řekl, že mi nějaká hudba takhle po ránu neublíží. Nasadil jsem si je a již hledal v playlistu nějakou poklidnou písničku. Bohužel se mi nic nezamlouval z těch pár desítek, možná stovek písniček, které jsem měl stažené. Takže ačkoliv nerad jsem si zapnul data, klikl na ikonku youtube a vyhledal si soundtrack z Game of Thrones ze sedmé série, který byl pojmenovaný jako „Dragonstone". Takové melodie jsem nadevše zbožňoval. Dokázaly vyvolat takové emoce, jaké jsem nikdy jindy nepocítil. Jakmile se melodie stupňovala a stupňovala, tak bez jakéhokoliv uvědomění jsem se postupně ocital v jiném světě. Ano, má představivost opětovně začala fungovat. Teprve až poté, co jsem uviděl, jak na nebi poletují draci, tak jsem si uvědomil, že opětovně fantazíruji. Asi byste čekali, že bych to utnul a vrátil se zpět do reality, ale já tak neučinil. Tento svět jsem si vytvořil, když mi bylo asi tak jedenáct nebo dvanáct. Sice se od té doby lehce změnil, ale stále to byl můj fantasy svět, kde vládla magie a všechny mé tužby se staly skutečností. Jakmile jsem zavřel oči, tak jsem se tomuto světu poddal a při otevření očí se vše kolem mě změnilo. Draci nadále poletovali, ovšem ne nad čtyřpatrovými paneláky, ale nad nádherně zelenající se planinou. Stál jsem sám na hradbách a natáhl před sebe ruku dlaní nahoru. Škubl jsem prsty a v onen moment jsem si pohrával s ohněm, který se zjevil na mé dlani. Upřeně jsem koukal do ohně a pak si povšimnul siluety člověka, která byla za tančícím ohněm. Sevřením dlaně jsem uhasil oheň, ruku dal podél těla a zadíval se na onu postavu. Byla to nějaká slečna. Měla na sobě tmavě rudé šaty s černým pláštěm upnutým kolem krku. Přibližovala se čím dál tím blíž k hradbám a já se ji snažil zaostřit, jak jen to šlo. Mé oči po chvilce vyschly a já musel mrknout. Jakmile jsem tak učinil, tak dívka byla pryč. Nemohl jsem věřit vlastním očím, jelikož jediný člověk, který v tomto světě uměl čarovat, jsem byl já.

Cosi mi z mé pravé strany vytrhlo sluchátko z ucha a pak jsem jen uslyšel. „Musíme si promluvit Regare..." Prudce jsem trhnul hlavou a vedle mě stála Mia. Mráz mi projel tělem a netušíc, co se to vlastně děje, jsem se na ni díval. Jak se sem hergot dostala?! Do levého ucha mi stále hrála melodie a já viděl naráz dva světy. Bylo to dosti matoucí. Vše kolem mě se v tu chvíli vlnilo a měnilo svoji podobu. Z rudých šatů, které na sobě měla Mia, se stávalo bílé triko s modrými džíny a naopak. Z pracně upravených vlasů se stávaly rozpuštěné vlasy. Celý svět, respektive dva světy, se mi rázem protínaly do jednoho a v mé hlavě začal chaos. Padl jsem na kolena, zavřel oči a chytil se za hlavu. „Co se to děje? Přestaň! PŘESTAŇ!"