Perfektní dovolená

Domeček z karet

Diego s Marou strávili v nočním klubu celou noc a ráno se vzbudili na podlaze pod stoly. Vypadalo to zde úplně jinak. Žádná neonová světla, žádná hudba a úplné prázdno.
,,To byla noc," povzdechl si hoch a promnul si bolavý krk.
,,To teda," zvedla se ze země rozcuchaná Mara a koukla na mobil, zda jí někdo nevolal. Byl vybitý.
,,Kolik je?" tázal se polámaný Diego.
,,Nevím, klekl. Koukni se na svůj," odpověděla znavená dívka.
,,Konečně jste se probrali," usmála se právě příchozí Šánti.
,,Spalo se mi i lépe. Nevíš, kolik je hodin?" ptal se jí hoch.
,,Bude osm," pohlédla na hodinky srílančanka.
,,Měli bychom se vrátit," pohlédl Diego na Maru.
,,Máš pravdu," souhlasila dívka a kráčela ke své známé.
,,Šántí, moc děkujeme. Snad se zase brzy uvidíme. Měj se,"rozloučila se mecičanka a vtiskla kamarádce do ruky dvě bankovky.
,,Měj se," prošel kolem ní i Diego.
,,Doufám, že ti to mohlo nás tak neodsuzovat... Děkuji a snad se ještě potkáme!" křičela za nimi barmanka.
Dvojice vyšla před dům a do očí je praštilo sluneční světlo.
,,To je tak nepříjemné," zaskuhrala Mara a dlaní si skryla své oči.
,,A co teď?" tázal se jí Diego.
,,Nejdeme nějakého taxíka, který nás dostane k hotelu.
,,To by se hodilo," souhlasil hoch a následoval ji.

Zatímco dvojice hledala odvoz, Antonella se po včerejší noci konečně vzbudila. Příšerně ji bolela hlava z té hromady alkoholu, co tu noc vypila. Snažila se u sebe najít nějaké prášky, ale marně. Napadlo ji, že Mara by mohla u sebe něco mít. Bez otálení vešla do jejího pokoje, trochu se zarazila, když spatřila postel ve stejném stavu, jako včera v noci, ale doufala, že její dcera ví, co dělá a začala jí prohrabovat věci. Ve skříni nic neměla, poslední možností byl kufr. Rozepla zip a začala se přehrabovat ve věcech své dcery, když vtom narazila na něco, co by zde rozhodně nečekala. Rudý korzet s podvazky.
,,A tohle má znamenat co?" ptala se znepokojeně sama sebe a raději to vrátila zpět do kufru.
Bez léků se vrátila zpět do své ložnice, ulehla do postele, sáhla po svém mobilním telefonu a vytočila dceřino číslo. Hovor však nikdo nebral, po chvíli se ozvala hlasová schránka a Antonella nahrála vzkaz.
,,Maro? Zapni ten telefon. Kde jsi? A co ty podvazky v tvém kufru? Co to má znamenat? Okamžitě ať jsi tady!" křičela do zařízení žena a poté zprávu odeslala.

V tu chvíli už byla naštěstí dvojice v taxíku a mířili k hotelu.
,,Je asi marné spoléhat na to, že by si nevšimli, že jsme nebyli v hotelu?" pousmál se Diego.
,,U tebe asi jo. Moje matka to jistě nezpozorovala," odpověděla Mara a pohlédla z okna, kde se tyčil jejich hotel.
,,Byla to zajímavá zkušenost," podotkl hoch.
,,Takže co? Už mnou tak neopovrhuješ?" tázala se Mara.
,,Nikdy jsem tebou neopovrhoval. Jenom jsem nechápal, proč to děláš," povzdechl si mladík.
,,Baví mě to," pousmála se hrdě dívka.
Už zbývalo k hotelu jen několik desítek metrů, když se ozval výbuch, objevil se rudý mrak a celá budova se pod sílou exploze zhroutila a otřásla celým okolím. Diego s Marou nevěřícně hleděli, co se to děje a taxikář ihned zastavil. Dvojice vyběhla z auta a utíkala k ruinám budovy.
,,Mami! Tati!" křičel z plných plic Diego a utíkal nejrychleji, co to šlo.
K místu se dostal jako první. Z luxusního hotelu nic nezbylo, jen velké hořící ruiny. Spadl na kolena a propukl v pláč.
,,Mami! Tati!" křičel si pro sebe.
,,Diego!" přiběhla k němu otřesená Mara a žalostně jej objala.
,,Mrzí mě to," špitla a i jí začaly po tváři stékat kapky slz.
,,Mě taky," zašeptal zoufalý Diego.
Je až těžké uvěřit, jak se perfektní životy dokážou během vteřiny rozpadnout, jako domeček z karet.