Hope [j.jg x k.th] ✔

Prolog

,,Minhyuku?'' Oslovil jednoho z mužů Seokjin a pokynul mu rukou, aby k němu přišel. Muž, Minhyuk, se vydal jeho směrem a zastavil jen pár metrů od něj. Tázavě na něj pohlédl a v otázce pozvedl jedno obočí vzhůru. ,,Dojdi pro toho nového ‚pacienta'... Máme další vzorek a já nehodlám čekat, až v těchto podmínkách zemře.! Navíc... Musíme toho nováčka přiučit jistým pravidlům,'' zavrčí Seokjin a lehce se ušklíbne.

,,Nemusíš se bát... za chvíli jsem tu i s ním...'' řekne v odpověď a odpochoduje si to z místnosti s prosklenou ‚klecí' ven do podlouhlé chodby s několika dveřmi po obou stranách, přičemž míří na samý konec.

Dojde k posledním dveřím, za nimiž se ozývá hlasitý a srdce drásající vzlykot. Na menší obrazovku vedle dveří zadá bezpečnostní kód, ozve se pípnutí a dveře se pomalu vysunou, načež se muži ukáže dokonalý výhled na celou místnost, která se za dveřmi skrývala. Jediné světlo, které se v tomto pokoji nachází, je z úzkého okna skoro až u stropu a z malé lampičky na nočním stolku, jež je hned vedle postele, která se nachází v pravém a zároveň nejtmavším rohu místnosti. Spolu s postelí a stolečkem u ní, je zde ještě velký psací stůl s rozvrzanou židlí a jelikož ‚pacient' z této místnosti nemůže odejít bez doprovodu a za každé okolnosti, v protějším rohu je umístěn záchod s umyvadlem vedle něj. V celé místnosti panuje bílá barva, značící ve většině případech smutek, prázdnotu a pocit úzkosti.

Jakmile se dveře otevřely, vzlyky se staly ještě hlasitějšími díky odstranění těsnění zvuku alespoň v jedné části. Mladého chlapce s růžovočervenými vlasy, jako by vůbec nezajímalo, že do místnosti někdo vkročil. Byl naprosto potopen ve vlastních myšlenkách a posledních vzpomínkách na to, kdy viděl své rodiče před jejich smrtí. Seděl na posteli, zády opřen o zeď, objímajíc svá kolena.

,,Nebul sakra a vstávej...!'' vyhrkne hned Minhyuk a dojde až k posteli, ze které mladíka surově vytáhne. Chlapec dopadne na zem, jen tak tak zachycujíc svou váhu o ruce, které dal ve spěchu před sebe. Pomalu zvedne k muži svůj uplakaný obličej, na kterém sídlí ztrápený a zoufalý výraz.

,,Zvedej se a jdeme!'' zavelí znova muž a už tahá chlapce na nohy a následně ho vleče na chodbu. Chlapec se ani nijak nebrání, jelikož jen kvůli tomu, že se předtím bránil, je teď jeho rodina mrtvá. Se sklopenou hlavou jde poslušně za mužem a přitom se snaží své vzlyky mírnit a po chvilce už jen posmrkává.

Společně dojdou až do místnosti, kde už čeká nedočkavý Seokjin, hlavní výzkumník, a pochoduje sem a tam. Jakmile si všimne dvojice, která se k němu stále přibližuje, vydechne do úšklebku a sám jim vyjde naproti.

,,Zavři ho tam...'' zavelí hned Seokjin a sedne si za několik monitorů, kde se ukazují různé statistiky a stav člověka. Minhyuk se okamžitě vydá k proskleným, avšak silným dveřím a chlapce za ně doslova vhodí. Dveře se za ním hned uzavřou a vyděšený chlapec se rychle zvedne ze země a přijde až ke sklu k výzkumníkům, na které hází zmatené a prosící pohledy.

,,Vypouštím nejnovější vzorek,'' ozve se jeden z několika výzkumníků a za sklem se ozve zasyčení a z menší nádoby se vyvalí lehký opar. O chvíli později se před mladíkem objeví hmota bez určitého tvaru s naslizlým povrchem a tmavě zelené barvy. Mladík se vyděšeně přitiskne ke sklu za ním a s doširoka otevřenýma očima sleduje onu věc před ním, jež se k němu stále plazí.

,,C-co to je?!'' Zeptá se se strachem v hlase a za sklem se ozve jen slabé uchechtnutí. Podivná hmota se později obmotá kolem chlapcovy nohy a pomalu se dostane až k jeho ústům. Mladík, třesoucí se strachy, drží rty pevně semknuté a hlavu se snaží co nejvíce odvrátit, avšak slizký tvor si i přes to najde cestu do jeho úst a pomalu do nich  začne lézt. Chlapec se začne okamžitě dusit, když onoho tvora ucítí až ve svém krku, jak si razí cestu stále dál. Z očí už mu tečou potůčky slz. Když se však místností ozve poměrně hlasité křupnutí, chlapec vykřikne bolestí a svalí se k zemi.

Výzkumníci neustále sledují dění před sebou a Seokjin kontroluje monitory. ,,Neuvěřitelné...! Ten tvor mu zlomil čtyři žebra, ale... Znova srůstají...'' Řekne naprosto ohromeně Seokjin a postaví se, aby mohl zkontrolovat chlapce za sklem.

Nic se neděje. V malém prostoru je naprosté ticho, chlapec na zemi leží bez jediného pohybu, jako by ani nedýchal. Seokjin proto rychle zkontroluje jeho stav, avšak ten se ukáže být naprosto normální.

,,Něco se děje... Ten tvor, jako by zmizel... není na žádném z monitorů!'' oznámí ostatním v místnosti, jejichž pohled se z mladíka hned přesune na hlavního výzkumníka, když toto uslyší. Všichni momentálně vypadají velmi zděšeně po této zprávě.

Zničehonic se celou laboratorní místností ozve hlasitý křik, který však není lidský. I přes to ale vychází z úst mladíka.

________________________________________________________________________________

Zdravím! ^^ So... tady je můj takový... první pokus o příběh.. snad se bude líbit a... enjoy! <3