Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 10.

Vzbudilo mě to, když se mnou někdo třásl. Vyplašeně jsem sebou cukl a jako bych před pár vteřinami ještě nespal, jsem se co nejvíce přitiskl na zeď u postele a s výrazem plaché zvěře hleděl na osobu před sebou.

Jeho tvář byla zahalena ve stínu a tak jsem nerozpoznal, kdo to je.

,,Neboj se.. nechci ti ublížit, ano? Chci ti jen pomoct se dostat pryč odsud." Řekl neznámý přede mnou. Měl nádherný hluboký hlas a zněl smutně. I přesto jsem se ale ani nehl a dál na něj jen zíral.

,,Notak.. Copak nechceš jít pryč? Vidět slunce, modré nebe, všemožné rostliny a zvěř. Město..?" Zkusil to znova a rychle se ohlédl za sebe do chodby. Nevěděl jsem, jestli mu mám věřit. Nebyl tu dosud nikdo, kdo by ke mně byl nějak milý a myslím, že testy, jež na mě dělají, to dostatečně potvrzují.

,,Řekneš už něco..?" Povzdechl si a sedl si opatrně na postel. Co nejvíce jsem se od něj odsunul a nedůvěřivě si ho prohlédl. Jeho tvář stále kryl stín z místnosti, což mě už celkem štvalo, že nevím, o koho se jedná.

Pootevřel jsem rty a doufal, že už konečně budu moct mluvit. Říci pár slov. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se ignoroval bolest horního patra a jazyka. ,,N-nevěřím...," musel jsem rychle zamrkat, abych zahnal slzy v mých očích z té bolesti. ,,Ti.." Dodal jsem po chvilce, ale na jazyku jsem ucítil kovovou pachuť. Přes všechnu nedůvěru jsem se k němu přiblížil proto, abych se mohl nahnout přes kraj postele a nechal kapat mou krev na podlahu.

Svraštil jsem obočí a zoufale zakňučel, když krev stále přibývala. Z chodby se najednou ozval hlasitý hluk a jen se stupňoval. Muž na mé posteli sebou trhl a polekaně se otočil ke dveřím.

,,Rychle..! Musíme odsud hned teď vypadnout, jestli tu nechceš zůstat o několik měsíců, či let, déle!" Spěšně řekl a prudce se postavil. I když jsem zíral na zem, periferně jsem tento pohyb zaregistroval a trhl sebou. Lekl jsem se. On si jen povzdechl a ruce obmotal kolem mého těla a následně mě zvedl do vzduchu. Vykulil jsem oči a cítil jsem, jak mé tělo zachvacuje panika. Třásl jsem se.

,,Hej.. Je to v pořádku, ano? Neboj se mě prosím.." Šeptl něžně a přitiskl si mě k sobě. Do nosu mě hned udeřil jeho parfém a i přes vrstvu oblečení jsem cítil jeho svaly na břiše a hrudi. Mé tváře bez ohledu na můj strach nabraly sytě rudou barvu.

Když se mnou rychlým krokem vyšel na chodbu, musel jsem nad tím světlem přivřít oči a následně naklonit hlavu, abych mohl vyplivnout další krev.

Cítil jsem na sobě jeho pohled, ale neodvážil jsem se vzhlédnout k němu, a už vůbec ne, na něj promluvit. Nebudu si zbytečně přivádět další bolest a muka.

Ten pocit byl však jen chvilkový, jelikož o pár vteřin později jsem slyšel, jak si sám pro sebe zaklel a rychle někam zaběhl. Svou rychlost ale neměnil ani když jsme zaběhli za nějaký roh zdi. V hrudi jsem cítil své rychle bušící srdce, které jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli to bylo jen adrenalinem z té situace nebo mým strachem. Hluk kolem byl stále slyšet, ale my sami běželi prázdnou chodbou. Nikdo kromě nás dvou tu nebyl.

Až za nějakou dobu jsem uviděl nějakou dívku, která byla stejně oblečená jako muž, který mě nesl. Napadlo mě, že jsem mu stále nepohlédl ani jednou do tváře. Byla to však jen chvilková myšlenka, jelikož jsem před ní uviděl bělovlasého. Jimina. Hruď se mi najednou sevřela, jelikož vypadalo, že k sobě žádný odpor nemají. Předal jí nějaký papírek, načež se na ní usmál a rychle se vydal pryč.

Rychle jsem se začal vzpouzet a pokoušet se dostat pryč z jeho sevření. Musí být nějakými jejich spojenci. Nebo tu také pracují a teď mě odvádějí do nějaké jiné místnosti, s ještě horšími nástroji na ty jejich testy. Dech se mi splašil při tom pomyšlení a do očí se mi znova nahrnuly slzy. Sám se divím, že ještě nějaké mám, jelikož je to snad ta nejběžnější činnost, které jsem schopen. Pomalu stékaly po mých tvářích a já se nepřestal vzpouzet.

,,Sakra kluku..! Co to děláš?! Přestaň sebou tak mlít! Snažím se tě přeci jen zachránit." Více mě k sobě přivinul a snad ještě více zrychlil své tempo. Z úst se mi vydral první vzlyk a za ním hned další a další. Naplno jsem se rozbrečel a přitom se přestal bránit. Už jsem na to nějak ani neměl sílu. Zmocnil se mě jen strach a zoufalost. Obával jsem se toho, co se mnou teď bude.

Slyšel jsem hlasitý povyk odněkud před námi. ,, Jděte rychle..! Všichni ven!" Zakřičel ten muž, až jsem se v jeho náručí více schoulil. Sám od sebe mi křik nebyl příjemný. Hlavně díky mému nynějšímu žití a dění kolem mě.

Najednou jsem cítil, jak se mého těla zmocňuje nějaká jiná síla. Hned jsem věděl, co to je a zděsil se. Zrovna teď?! Rázem jsem své vzlyky zklidnil a vyděšeně koukal kolem sebe. Všude kolem nás pobíhali kluci a dívky, pravděpodobně stejného věku nebo podobného tomu mému, pokřikovali jeden na druhého, a hrnuli se k ostrému světlu za jedněmi dveřmi.

Nemůžu se proměnit tady! Mezi nimi.

Poprvé jsem pohlédl na tvář muže, který mě nese celou cestu. On?! Je to ten, který mi jednou položil ruku na rameno a lítostivě na mě hleděl. Proč teď ale necítím žádnou bolest? Kam mě to vlastně nese..?

Všechny tyto myšlenky se mi proháněly hlavou. Cítil jsem ale, jak můj jazyk mění tvar. Vykulil jsem oči a začal mu bušit do hrudi. ,,Stop! Zastav!!" Řekl jsem co nejvíce nahlas a srozumitelně, jak jen jsem mohl. Shlédl na mě a ucítil jsem, jak jeho tělo ztuhlo.

,,Sakra.. Uhněte! Pusťte mě prosím ven! Notaaak!!" Rychle se cpal mezi lidmi, až jsem ucítil poměrně chladný vzduch na to, jaké bylo kolem světlo. Pak mi to došlo.

Jsem venku..

_______________________________________

Nom.. dneska je to trochu delší, tak snad vám to nevadí. ^•^ Kdyby bylo na mě, tu kapitolu bych vůbec nedělila na části, ale pak mi vás začalo být líto.. ':) Snad to přežijete. Možná dnes vydám ještě jednu.. Uvidím podle času. ^^