Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 11.

Nevěřícně jsem si vše přihlížel. Doopravdy jsem venku..! Já, Jeon Jeongguk, jsem se oficiálně dostal pryč. Mírně mi cukly koutky rtů vzhůru, ale vzápětí to bylo vše pryč. Pocítil jsem tlak na svých zádech. Bylo dobře, že jsme právě v nějaké menší uličce.

Ten muž mě opatrně posadil na zem a já si hned klekl na všechny čtyři. Ze zad mi začala růst má křídla. Tmavě zelená mohutná křídla, která jsem si celkem oblíbil.

Chvilkami to bolelo, ale za pár vteřin byla má proměna zcela hotová. Zakručelo mi v břiše a já se samolibě usmál. Mé myšlení už nadále nebylo mé. Mé tělo patřilo momentálně někomu jinému. Vše kolem sebe jsem vnímal jasněji. S úšklebkem jsem zvedl hlavu a setkal se s pohledem onoho muže.

Zasmál jsem se. Nebyl na něm vidět žádný strach. Nevěděl, co jsem. Co dokážu. Jak přemýšlím, vnímám. Nevěděl o mně naprosto nic. Pomalu jsem se zvedl a olízl si své popraskané rty.

Jako dravá šelma, která právě chytá svou kořist, jsem se k němu pomalu vydal. Vyčkával jsem na nějakou jeho vyplašenou reakci. On k mé smůle jen tázavě pozvedl obočí a zaujatě na mě hleděl. Došel jsem až k němu. Dýchali jsme si vzájemně do tváří.

,,Tvá krev příjemně voní.. Dovol mi se napít.. Alespoň pár doušků.." Žadonil jsem šeptem a hleděl mu zpříma do očí. Slyšel jsem, jak hlasitě polkl a váhavě si mě přejel pohledem.

,,Kolik potřebuješ..?" Řekl to tak.. Vyrovnaně. Smířeně. Beze strachu. Chvíli mi trvalo pobrat, co to vlastně řekl, když jsem ale pochopil, ušklíbl jsem se. ,,Dej mi tvou ruku." Pravil jsem a natáhl k jeho ruce svou dlaň.

Sklopil hlavu a svou ruku vložil do té mé. Pevně jsem ho chytl za zápěstí a ruku si přiblížil k ústům. Nasál jsem znova tu sladkou vůni krve a omámeně vydechl. ,,Ta tvá vůně.." Povzdechl jsem si a špičkou jazyka hledal místo, kde bude krev nejteplejší a nejchutnější.

Překvapivě jsem zjistil, že je to jen kousek od zápěstí. I když jsem měl zuby obyčejného člověka, nevadilo mi to a zaryl jsem mu je do kůže. Po chvíli neúnavného čekání bylo slyšet malé ,křupnutí'. Mé přední zuby se zabořily do měkkého masa a když mi na jazyku přistály první kapičky krve, musel jsem spokojeně zamručet.

Tak lahodná chuť. Odtáhl jsem se od jeho ruky a čekal, až z rány vyteče nějaká krev. Nemusel jsem čekat nijak dlouho. Po chvíli už jsem z jeho předloktí nasával plno krve a když jsem se cítil alespoň trochu nasycen, přestal jsem.

Padl jsem před něj na kolena a křídla natáhl za sebe. Čas odejít.

Všechny známky po tvorovi v mém těle byly pryč. Růžovočervené vlasy, hnědé oči. Jazyk a patro probodaný, záda zacelená a svalnatá hmota, která vždy v podstatě zaobalí celé mé tělo, byla také pryč.

Byl jsem to opět já. Plachý a věčně vyděšený chlapec, který si toho prožil opravdu hodně. V tuto chvíli jsem byl ale také ohromen. Doopravdy jsem pryč, na svobodě. Malé počáteční nadšení ze mě ale hned opadlo, když jsem si vzpomenul, že náš rodinný dům byl téměř vymazán z povrchu zemského, jiní příbuzní kromě mých rodičů o mě nikdy nejevili zájem a já tak nemám kam jít. Vlastně to bylo snad ještě horší. Byl jsem bez jídla, bez pití, bez teplého oblečení a přístřešku. Rychle jsem zvedl hlavu a setkal se s něčím rozkrokem. Celý jsem zrudl a hlavu raději zaklonil. Ten muž na mě shlížel s menším úsměvem.

,,Můžeme už jít, že?" Pomalu jsem pokývl hlavou, i když jsem netušil, kam. Zvedl jsem se na své nohy a pohlédl mu do tváře. Celou jsem jí prohlížel do těch nejmenších detailů. Vcelku jemné rysy, plné rty, roztomilý nos s pihou na její špičce. Ofina mu lehce padala do očí. Do očí tak hlubokých, že jsem se v nich až ztrácel. Jejich tmavě hnědá barva byla jako barva hořké čokolády. Lehce se pousmál, když si všiml mého zkoumaného pohledu a pokynul mi, abych šel za ním.

Párkrát jsem rychle zamrkal a probudil se tak do reality. Vydal jsem se za ním.

~~~

Po nějaké chvíli plné ticha, kdy jsem spíš jen obdivoval krásy města a nedával pozor - díky čemuž mě vždy museli chytnout jeho paže a zadržet mě tak v pohybu - jsme se přidali k nějaké skupince lidí. Byla to skupinka těch, kteří se také dostali ven spolu se mnou. Jeden z nich ke mně hned přišel a spustil: ,,Ahoj..! Také jsi tak rád, že jsi pryč? Je úžasné zase vidět něco jiného než šero anebo ty jejich ohavné místnosti..," tiše se zasmál, ,,Jinak jsem Yoongi.. Min Yoongi. Těší mě! A ty jsi..?" Koukl na mě zvědavě, ale já se k ničemu neměl. Kluk nechápavě svraštil obočí a dloubl mi prstem do tváře. ,,Hej.. Vnímáš? Umíš mluvit? Jak se tedy jmenuješ? Taky se těšíš na svou rodinu? Na všechno, co ti bylo doteď odepřeno?" Vyptával se dál, ale já pod jeho dotekem ucukl a trochu se oddálil. Vyplašeně jsem na něj koukal. Proč tolik mluví? Na nic takového nejsem zvyklý. Usmívá se.. I přes to všechno, co zažil, se usmívá.

Budu toho schopen i já?

_______________________________________

Dobré ráno! ^•^ tak.. něco málo jsem si ještě předepsala včera v noci, takže bych teď mohla něco málo vydat.. :D

Užijte si to peklo s přezdívkou škola, mí milí ^3^